Města a obce České republiky

Zveřejněno 23.3.1998, převzato ze sborníku Konference
Zpět na program konference
Zpět na hlavní stránku www.obce.cz
Zákon o svobodě informací a stav jeho projednávání
K příspěvku pana poslance Kužílka a ministra Mlynáře
Práce na zákoně o svobodě informací začaly přibližně před rokem. Při zpracovávání zásad zákona jsme se nechali inspirovat těmito normami:

americkým Freedom of Information Act (Zákon o svobodě informací) z roku 1967,
francouzskými zákony o zlepšení vztahů mezi státní správou a veřejností (z r. 1978) a o odůvodnění správních aktů (z r. 1979),
britským Kodexem platných zásad přístupu k vládním informacím, který byl vydán vládou a dnes je již ve stadiu věcných zásad,
švédskou ústavou a
doporučením č. R(81) 19 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o přístupu k informacím uchovávaným státními orgány.

Veřejná presentace proběhla dne 8.září 1997 za účasti odborné i novinářské veřejnosti. Krátce po presentaci se zásady objevily také na internetu, kde bylo otevřeno diskusní fórum. Při vypracování paragrafovaného znění návrhu zákona bylo díky tomu uplatněno několik desítek připomínek.
Definitivní podoba návrhu zákona byla předložena do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 20.ledna 1998. Téhož dne byl návrh rozdán poslancům jako tisk 377/0 a zároveň odeslán vládě k vyjádření stanoviska. Vláda zaujala dne 20.2. 1998 stanovisko, ve kterém vyjádřila souhlas se základní myšlenkou předloženého zákona a zároveň vyjádřila některé výhrady legislativní povahy. Stanovisko vlády (tisk 377/1) bylo rozdáno poslancům dne 24.2.
Zákon byl zařazen na program 23.schůze PSP, která začíná dne 24.března. Podaří-li se prosadit zkrácenou lhůtu pro projednávání zákona (40 dní), pak má šanci projít 2. a 3. čtením na květnové schůzi a být přijat.
Ustanovení návrhu zákona, která se týkají internetu:

§ 6
Zveřejňování informací
(1) Každý povinný subjekt musí pro informování veřejnosti ve svém sídle a svých úřadovnách zveřejnit na místě, které je všeobecně přístupné, jakož i umožnit pořízení jejich kopie, tyto povinné informace:
a) důvod a způsob založení povinného subjektu, včetně podmínek a principů, za kterých provozuje svoji činnost,
b) popis své organizační struktury s popisem všech míst, na kterých je možno získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či jiné dožádání anebo obdržet rozhodnutí,
c) popis místa a způsobu kde lze podat opravný prostředek proti rozhodnutí povinného subjektu, a to včetně výslovného uvedení požadavků, které jsou v této souvislosti kladeny na žadatele, jakož i popis formálních či neformálních postupů a pravidel, která je třeba dodržovat při těchto činnostech. V případě formulářového postupu je třeba také uvést název příslušného formuláře a způsob a místo, kde lze takový formulář získat,
d) popis postupu, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů, a to včetně příslušných lhůt, které je třeba dodržovat,
e) názvy zákonů, jiných obecně závazných předpisů a dalších předpisů, podle nichž povinný subjekt zejména jedná a rozhoduje, které stanovují právo žádat informace a povinnost poskytovat informace, a které upravují další práva občanů ve vztahu k povinnému subjektu, a to včetně informace, kde a kdy jsou tyto předpisy poskytnuty k nahlédnutí,
f) sazebník poplatků za poskytování informací,
g) výroční zprávu za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací (§ 22).

(2) Povinné subjekty jsou povinny zveřejňovat informace uvedené v předchozím odstavci na internetové domácí stránce.
(3) Povinné subjekty, které vedou a spravují registry, obsahující informace, které jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné, jsou povinny zveřejňovat na internetové domácí stránce v přehledné formě údaje, obsažené v registru.
(4) Povinný subjekt může povinné informace zveřejnit i dalšími způsoby a s výjimkami uvedenými v tomto zákoně může zveřejnit i další informace.
§ 25
Přechodná ustanovení
(1) Povinnost uvedená v § 6 odst. 2 nastává dvanáct měsíců od účinnosti zákona.
(2) Povinnost uvedená v § 6 odst. 3 nastává dvacet čtyři měsíců od účinnosti zákona.

Internet v americkém zákoně o svobodě informací (Electronic Freedom of Information Act Amendments of 1996):

(1.) Každá úřadovna musí v souladu s publikovanými pravidly zpřístupnit k veřejné prohlídce a opisu -
(A)...
(B)...
(C)...
(D) kopie všech záznamů, bez ohledu na formu nebo formát, jež mají být zveřejňovány osobám na základě paragrafu (3), a o kterých z důvodu povahy jejich předmětu úřadovna určí, že jsou nebo by se mohly stát předmětem opakovaných žádostí o vpodstatě tytéž záznamy; a
(E) přehled záznamů vymezených v subparagrafu (D)
Každá úřadovna musí přehled podle subparagrafu (E) učinit dostupným počítačovou telekomunikací do 31.prosince 1999.
Záznamy vzniklé od 1.listopadu 1996 musí každá úřadovna do 1 roku od tohoto data učinit přístupnými počítačovou telekomunikací nebo, jestliže telekomunikace není v úřadovně vytvořena, jinými elektronickými způsoby.
(2)
(3) S výjimkou záznamů zpřístupněných podle odstavců (1) a (2) tohoto podparagrafu, každá úřadovna musí na vyžádání promptně zpřístupnit kterékoliv osobě záznamy které jsou (A) identifikovatelné a (B) provedeny v souladu s publikovanými pravidly udávajícími čas, místo, poplatky (pokud nějaké jsou požadovány) a postupy, kterými se žadatel musí řídit.
Nejčastěji diskutované otázky a problémy

1. Informace o své činnosti nebo informace, které mají k dispozici?
Názor předkladatele zní, že podle tohoto zákona by měly být poskytovány ty informace, které mají povinné subjekty k dispozici. Toto stanovisko se opírá např. o Doporučení č. R (81) 19 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o přístupu k informacím uchovávaným státními orgány, o americký Freedom of Information Act nebo švédskou ústavu.
Častou námitkou je, že by mělo jít jen o informace o činnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy. Tento výklad je ovšem zužující a mohlo by dojít k tomu, že některé informace by byly odepřeny jen z toho důvodu, že nejde o informace o činnosti těchto orgánů. To je v rozporu s principem publicity správy (jehož zavedení je úmyslem předkladatele), podle nějž by měly být poskytovány všechny informace, které nejsou chráněny zákonem.
2. Vypořádání se s problematikou mlčenlivosti (§ 14)
Právní řád (zvláště starší normy) obsahuje na mnoha místech ustanovení o mlčenlivosti (ne vždy je ovšem používán výraz mlčenlivost), a to způsobem, jehož výklad by mohl být zneužit k neposkytnutí informací. Příklad: Zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství:
§ 13
Oprávnění osob vykonávajících vodohospodářský dozor
(4) Inspektoři a pověření pracovníci ostatních vodohospodářských orgánů jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dověděli v souvislosti s výkonem své činnosti.
V současné době řešíme otázku, zda zvolit cestu mnoha novel alespoň těch nejvíce do očí bijících zákonů, nebo zda trvat na obecné formulaci, která by jasněji vymezila pojem a postavení mlčenlivosti v našem právním řádu.
3. Budou úřady zahlceny?
Odpor mnoha nepřátel návrhu zákona pramení především ze strachu, že jejich úřady budou zahlceny velkým množstvím „kverulantských" žádostí.
Záměrem předkladatele ovšem není vytvářet bič na úředníky, nýbrž zákon, který by právo veřejnosti na informace od státních úřadů realizoval v relaci s možnostmi úřadů. Proto je poskytování informací zpoplatňováno v míře, která dle názoru předkladatele odradí případné „kverulanty", zároveň však neznemožní přístup k informacím pro ty, kdo o ně mají vážný zájem. Dovoluji si připomenout, že již dnes je převážná většina žádostí uspokojována a k žádnému zahlcení úřadů nedochází. Účelem tohoto zákona je stanovit pro toto poskytování určitá pravidla a přesněji vymezit oblasti informací, které mají být poskytovány. Nárůst počtu žádostí proto lze očekávat jen u té malé části žádostí, které dosud uspokojovány nebyly. Tento názor se opírá také o zkušenosti z těch zemí, kde mají podobné, mnohdy dokonce ještě „drastičtější" zákony a kde žádné zahlcení nenastalo.
Otázkou do diskuse samozřejmě zůstává, zda zvolená forma správních poplatků je nejvhodnější, a zda nepoužít raději jiný způsob; např. úhradu přímých nákladů, které úřadu vzniknou při poskytování informace.