Skutečnost, že nejrůznější počítačové aplikace si s postupem času začaly uvědomovat existenci sítě, se neprojevila pouze nástupem nového modelu klient/server. Důsledky byly mnohem širší - objevily se například celé nové kategorie aplikací, které by v ne-síťovém prostředí vůbec neměly smysl. Například aplikace komunikačního charakteru, sloužící potřebám komunikace lidí po dvojicích či v širším kolektivu, v psané i mluvené formě, případně i s obrazovým doprovodem apod. V prostředí Internetu se zrodila celá řada služeb pro práci s informacemi, vrcholící vznikem služby World Wide Web. Stejně tak se začaly výrazně prosazovat i četné multimediální aplikace, které původně nemusely mít se sítěmi nic společného, ale brzy se rozšířily i do síťového prostředí.

Všechny tyto nové služby, jejichž obliba neustále sílila, pak samozřejmě začaly zpětně působit i na počítačové sítě, ve kterých byly provozovány. Jejich působení se ubíralo dvěma základními směry: požadavky na stále větší přenosovou kapacitu, resp. přenosovou rychlost, a dále požadavky na charakter přenosových služeb.

V tomto druhém případě se nejčastěji jednalo o dosti striktní požadavek na pravidelnost doručování jednotlivých částí přenášených dat - multimediálním aplikacím totiž hodně vadí, když jim jejich data budou přicházet s nepravidelným zpožděním. Jako příklad si lze představit přenos jednotlivých snímků videosekvence, které budou docházet na místo svého určení a zde okamžitě promítány s nepravidelnými časovými odstupy mezi sebou. To by bylo stejné jako promítání filmového pásu na promítačce, které by neustále (a náhodně) kolísala rychlost posunu filmového pásu. Problém byl ale v tom, že dosud používané přenosové techniky na principu přepojování paketů nebyly schopné poskytnout garance takovéhoto typu.