Dalším stupněm volnosti mechanismů přepojování paketů je úroveň, resp. vrstva, na které se vše odehrává. Až dosud jsme mlčky předpokládali síťovou vrstvu (ať již ve smyslu sedmivrstvého referenčního modelu ISO/OSI, nebo čtyřvrstvého modelu TCP/IP), na které se přenášených datovým celkům skutečně říká pakety (anglicky: packets). Důležité ovšem je, z jakých informací vychází při svém rozhodování jednotlivé přepojovací uzly - pokud vychází z adres, používaných na úrovni síťové vrstvy (což např. ve světě TCP/IP jsou tzv. IP adresy), pak se jedná o přepojování na úrovni síťové vrstvy, označované také jako směrování (a příslušné přepojovací uzly se pak označují jako směrovače, anglicky routers).
V případě, že by přepojovací uzly vycházely z adres používaných na úrovni linkové vrstvy (tj. například z Ethernetových adres), pak by se jednalo o přepojování na úrovni linkové vrstvy. Zde přitom existují dvě základní techniky, v angličtině označované jako "bridging" a "switching" - to proto, že je provádí zařízení nazývaná bridge (most) a switch (přepínač, ústředna). Také zde již není zcela na místě mluvit o paketech, protože na úrovni linkové vrstvy se přenášeným datovým celkům říká rámce (anglicky: frames).
Kromě možnosti přepojování na úrovni síťové a linkové vrstvy však existuje ještě jedna možnost, a tou je propojení dílčích částí (úseků) na úrovni fyzické vrstvy. Zde však již není dost dobře možné mluvit o přepojování paketů či rámců, protože na úrovni fyzické vrstvy jsou "patrné" pouze jednotlivé bity, a naopak není patrný žádný logický vztah mezi nimi. Nelze například posoudit, zda určitá skupina bitů "patří k sobě" a představuje například adresu příjemce, podle které by mohlo provedeno určité rozhodnutí o volbě dalšího směru. Na úrovni fyzické vrstvy proto fungují zařízené zvané opakovače, které bezmyšlenkovitě "roztrubují" (opakují) všechno a na všechny existující strany.
|