Službou Internetu, ke které se dnes asi nejvíce upírají zraky všech uživatelů, je bezesporu World Wide Web. Tato služba vznikla původně jako prostředek pro sdílení informací textového charakteru, a byla vybudována na principu hypertextu - tedy na možnosti rozdělit větší texty na menší, snáze srozumitelné části (stránky), a ty provázat mezi sebou pomocí odkazů tak, aby byly možné přeskoky z jednoho místa na druhé. Uživatel pak může těchto vzájemných odkazů využít k tomu, aby jejich sledováním postupně procházel jednotlivými stránkami resp. jednotlivými částmi textu, a sám si tak volil tempo a způsob přijímání informací, které mu jsou nabízeny. Styl práce, který přitom uživatel používá (tj. postupné procházení jednotlivými stránkami), označovaný jako brouzdání (browsing), je pro službu World Wide Web natolik charakteristický, že dal vzniknout i obvyklému označení klientských programů pro tuto službu - těm se ne nadarmo říká browsery.

O celkovou úspěšnost služby World Wide Web se ale zasloužila i celá řada dalších faktorů, mimo jiné neustálé obohacování prezentačních schopností WEB-u, například o možnost vkládání nejrůznějších statických obrázků, volbu různých druhů písma, tabulek, barev, podkladů, animací, zvuků a dalších možností formátování. Významnou roli přitom sehrálo i načasování služby World Wide Web, která přišla právě v okamžiku, kdy otěže Internetu přebírala komerční sféra, a potřebovala značně zjednodušit práci v Internetu a přiblížit ji schopnostem i velmi laických uživatelů. Právě Web totiž dokázal nabídnout velmi jednoduchý a intuitivní způsob práce (spočívající v postupném brouzdání), díky kterému bylo možné přeměnit "Internet pouze pro odborníky" na "Internet pro každého".

Významnou roli ve vývoji služby World Wide Web sehrálo zavedení tzv. formulářů, neboli možnosti vkládat do WWW stránek různá vyplňovací a zaškrtávací políčka, určená pro sběr dat od uživatele. Až do té doby byl totiž Web službou pro jednosměrné šíření informací (byť fungující na zpřístupňujícím principu), a umožňoval tok dat pouze směrem od jejich zdroje resp. poskytovatele (WWW serveru) k uživateli. Chyběla zde obecnější zpětná vazba, která by umožnila přenést nějaká data také opačným směrem, od uživatele k poskytovateli informací, resp. k WWW serveru. Takováto možnost přitom byla nezbytná k tomu, aby uživatelé mohli klást jakékoli dotazy, například vyhledávacím službám, které by jim pak zpětně poskytly výsledky.

Se zavedením takovéto zpětné vazby, doprovázené zavedením formulářů (jako mechanismu pro vstup dat od uživatelů), se pak před službou World Wide Web otevřely nové, dosud netušené obzory. Z jednosměrné zpřístupňující služby se brzy stala obousměrnou, značně interaktivní službou, a postupně začala přerůstat v univerzální klientskou platformu. V tom smyslu, že se stala jednotným nástrojem pro "sběr" dotazů od uživatelů (prostřednictvím vyplňování formulářů), které pak zpracoval někdo jiný, vyprodukoval výsledky, ale o jejich předložení uživateli pak požádal službu World Wide Web. Z pohledu uživatele se tak skutečný poskytovatel určité informační služby (například konkrétní databáze) doslova skryl za službou WWW, která uživatele dokonale odstínila od všech specifik konkrétních aplikací a systémů. Pro uživatele je podstatné to, že své dotazy, příkazy či přání formuluje prostřednictvím vyplňování formulářů - které mohou být velmi intuitivní, a mohou dokonce i samy kontrolovat smysluplnost a správnost své vyplnění - a že také výsledky svých dotazů dostává zpět v podobě WWW stránek, obsahujících například přehledné grafy, tabulky apod.

Právě tato skutečnost rozhodujícím způsobem přispívá k trendu, o kterém jsme se již zmiňovali výše: k tomu, že počet "samostatných" služeb v Internetu se výrazně snižuje, a že stávající služby postupně "migrují" na platformu Web-u, neboli stávají se nadstavbou nad službou World Wide Web (tj. jsou použitelné prostřednictvím této služby, s využitím browserů jako klientských programů služby WWW, výše popsaným způsobem). Zcela nové služby pak vznikají již prakticky výhradně jen jako nadstavby nad Web-em.