[hlavní] [předchozí]

PODPIS, JEHO FORMY A NÁŠ PRÁVNÍ ŘÁD

Členové civilizace v níž se nacházíme dosud vesměs podléhají kultu vlastnoručního podpisu, případně razítka. Dokumenty opatřené těmito náležitostmi se považují za téměř nevyvratitelné a tedy i nenahraditelné. Jako takové nás provázejí celým životem od vystavení rodného listu potvrzujícího naši existenci, přes omluvenky v žákovském věku, pracovní smlouvy a daňová přiznání v zralých letech až po úmrtní list potvrzující naši neexistenci.

Moc vlastnoručního podpisu by tedy leckomu mohla připadat jako neomezená, která nemá ani konce ani počátku. Ale tak tomu opravdu není.

Vyplývá to z její podstaty. Pokud bychom chtěli tuto moc právně definovat došli bychom zhruba k závěru, že smyslem podpisu je stvrzení právního úkonu (t.j. jednání s nímž právní řád spojuje určité důsledky) provedeného v písemné formě. Obecněji řečeno podepsaný dokument je považován za tolik ceněný z toho důvodu, že je považován zároveň za lehce vyhotovitelný, každému srozumitelný, snadno přenositelný i uschovatelný a nikoli jednoduše zneužitelný, tzn. je možno s dostatečnou spolehlivostí prokázat, že podepsaná osoba s příslušným dokumentem skutečně vyslovila souhlas (zde záměrně používám výraz " dostatečný " jelikož padělání nebo jiné zneužití podpisu není nic neznámého).

Je proto zřejmé, že v určitých dobách, kdy nebylo možno všechny výše uvedené výhody uplatnit, roli písemných dokumentů s podpisem nahrazovaly jiné instituty. Např. Josef Macek ve své knize Jagellonký věk v českých zemích (Praha, Academia 1992) uvádí, že ještě na přelomu 15. a 16. století pan Pflug z Rabštejna dal pokácet padesát stromů se znaky vyznačujícími hranici mezi Falcí a Čechami. Tato státní hranice mohla být opětovně vytýčena až na základě dobrozdání starců, dosvědčujících její průběh.

V moderní civilizaci jsou ovšem všechny důvody, které kdysi bránily všeobecnému rozšíření vlastnoručně stvrzeného dokumentu již dávno neaktuální. Pro podpis v oné klasické podobě však vyvstává další úskalí, které představuje masově zaváděná stále dostupnější technika, umožňující mnohem pružnější vyhotovení a přenos dokumentů, to vše způsobem v němž se klasický vlastnoručně vyhotovený podpis nemůže uplatnit.

Posledním hitem této techniky je sice výpočetní technika propojená na zdokonalující se telekomunikační sítě, uvedený problém však vytvořil již vynález telegrafu a dálnopisu.

A na tyto skutečnosti aktuálního rozvoje společnosti musí nějakým způsobem reagovat i právní řád. Jejich odmítání by totiž nepochybně vytvářelo závažné překážky a průtahy, zejména v komerční sféře.

Z hlediska probírané problematiky je důležité zjistit, jak právní řád upravuje následující záležitosti:

  1. Míra nezbytnosti provádění právních úkonů v písemné formě. V této souvislosti je evidentní, že pro právní úkony, pro něž je přípustná libovolná forma, je přípustný i podpis v počítačové podobě.
  2. Definice právního úkonu v písemné formě. Zde je totiž možné, že příslušný právní předpis zahrnuje pod písemnou formu také dokumenty i v jiné nežli klasické podobě.
  3. Výslovná přípustnost podpisu v jiné nežli klasické formě.

Předchozí právní úprava

Je možno říci, že právní řád reagoval již na existenci telegrafu a dálnopisu. Omezil bych se však pouze na dílčí přiblížení právních předpisů platných v nedávné minulosti.

Za relativně nejliberálnější právní předpis v uvedeném smyslu slova (z hlediska předmětu jeho úpravy) bylo možno považovat zákoník mezinárodního obchodu z roku 1963, který jednak vyžadoval písemnou nebo jinou zvláštní formu pouze v případě, stanoví-li tak dohoda účastníků nebo zákon. Dále připustil, aby podpisy osob nebyly na téže listině a nakonec výslovně stanovil, že za písemnou formu se považují rovněž telegrafická a dálnopisná sdělení, jakož i údaje uvedené v obchodních listinách pořízené mechanickou cestou, přičemž nahrazení nebo napodobení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé v obchodním styku.

Občanský zákoník, ve své původní verzi z r. 1964 (ta se v podstatě udržela až do devadesátých let, nyní platnou úpravu si přiblížíme dále) stanovil, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Domnívám se, že je rovněž poučné si připomenout vývoj předmětné problematiky v hospodářském zákoníku vydaném roku 1964, který byl určující pro vztahy mezi tehdejšími tuzemskými institucemi ekonomické sféry. Hospodářský zákoník nejprve stanovil, že smlouvy a jiné dohody musí mít zásadně písemnou formu a ostatní právní úkony naopak tuto formu mít zásadně nemusí. Zároveň bylo povoleno ,že písemné projevy nemusí být učiněny na téže listině, zejména mohou být učiněny v dopisu nebo dálnopisem. Telegram byl v této době považován za písemné sdělení jen tehdy, jestliže jej odesílatel bez zbytečného odkladu potvrdil. Výslovně bylo stanoveno, že nahrazení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to stanoveno právními předpisy nebo je to obvyklé.

V roce 1979 však tehdejší federální státní arbitráž vydala vyhlášku č.17/1979 Sb., o právních úkonech předáváním dat. Podle této vyhlášky byl požadavek písemné formy splněn i tehdy, jestliže byl právní úkon učiněn dálkovým přenosem dat, předáním média přímo použitelného pro další zpracování anebo dalšími prostředky, umožňujícími použití výpočetní techniky, a to za splnění podmínek stanovených uvedenou vyhláškou. V případě její aplikace bylo také povoleno podpis nahradit dohodnutým kódem. Jako podmínku ovšem vyhláška kladla především předchozí uzavření písemné dohody. Dohoda musela stanovit:

Zároveň bylo nutno, podle uvedené vyhlášky, evidovat přijaté a odeslané znění právních úkonů.

V osmdesátých letech pak bylo v hospodářském zákoníku výslovně stanoveno, že požadavek písemné formy je splněn i při použití prostředků výpočetní techniky, popř. jiné techniky zpracování nebo přenosu dat, ovšem za podmínek stanovených prováděcím předpisem.

Další posun byl zaznamenán až při novelizaci hospodářského zákoníku v devadesátých letech (t.j. v prvních fázích přechodu k tržnímu hospodářství). Tato novela dále umožňovala nahrazení podpisu mechanickými nebo jinými prostředky, což bylo možné i tam, kde si to organizace předem dohodnou. Toto ustanovení pak bylo dále doplněno v tom smyslu, že za písemnou formu se považují též telegrafická a dálnopisná sdělení a projevy učiněné prostředky výpočetní techniky nebo jiné techniky zpracování a přenosu dat. U právních úkonů učiněných těmito prostředky mohl být podpis za organizaci nahrazen dohodnutým kódem.

Zákoník mezinárodního obchodu i hospodářský zákoník byly zrušeny obchodním zákoníkem. Tím jsme se však dostali již ke žhavé současnosti.

Současná právní úprava

Ze současného právního řádu je, z hlediska předmětu tohoto článku, nejdůležitější zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Občanský zákoník sám o sobě upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem a také i některé vztahy vyplývající z práva na ochranu osob. Jeho dále uvedená ustanovení lze, vzhledem k neexistenci obdobné úpravy v zákoně č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vztáhnout i na vztahy v podnikatelské sféře.

Stávající ustanovení občanského zákoníku stále říkají, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Dále pak je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Současný občanský zákoník zároveň stanoví i to, že podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Zároveň je stanoveno, že písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.

Pokud si tedy znovu připomeneme atributy uvedené v úvodu, je možno konstatovat, že občanský zákoník zásadně stanovuje lhostejnost formy právních úkonů. Lze dovodit, že vzhledem k výslovnému ustanovení o nahrazení podpisu mechanickými prostředky podpis vyhotovený počítačem je evidentně vyloučen pouze pro konkrétní případy, kdy toto vylučuje zákonem určená forma právního úkonu (např. povinnost právní úkon ztvrdit ověřeným podpisem). Jedná se např. o následující právní úkony:

apod.

Vyslovit na základě tohoto zjištění pro výpočetní techniku velmi optimistický závěr, že ve všech ostatních případech lze resp. je vhodné právní úkon včetně podpisu učinit zcela prostřednictvím počítače, však není možné.

Stávající úprava je sice velmi benevolentní, zároveň však v sobě skrývá nebezpečí odlišného posuzování úkonu třetími osobami. V oné benevolenci (t.j. např. v posuzování obvyklosti) je totiž zároveň skryto i značné nebezpečí zpochybnění předmětného právního úkonu. Stejně tak je nutno si položit otázku prokazatelnosti právního úkonu učiněného v příslušné formě.

Je proto nutno doporučit, aby použití jiného nežli vlastnoručního podpisu bylo vždy pečlivě zvažováno. Podpis v jiné nežli klasické formě by tedy, podle mého názoru, měl být používán spíše při méně závažných právních úkonech nebo v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení. Dále by bylo možno doporučit, aby stálí partneři mezi sebou uzavřeli smlouvu obdobnou té, která byla popsána v souvislosti s vyhláškou č.17/1979 Sb., o právních úkonech předáváním dat. Stávající právní řád sice výslovně takovouto smlouvu nezakotvuje, její uzavření však připouští ustanovení paragrafu 269 odst.2 obchodního zákoníku a ustanovení paragrafu 51 občanského zákoníku.

Připomeňme si ještě některé další tuzemské právní úpravy praktičtější pro širších okruh osob.

Při občanském soudním řízení je jeho účastníkům umožněno ( ve smyslu zákona č. 99/1963 Sb, Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) aby své úkony prováděli v jakékoli formě pokud zákon pro některé úkony nestanoví odlišně. Nejdůležitější úkon t.j. podání lze však podle paragrafu 42 občanského soudního řádu učinit pouze písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky. Podání obsahující návrh ve věci samé, učiněné telegraficky, je nadto třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů; je-li písemné podání učiněno telefaxem, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu. Podání také musí být podepsáno.

Jiný nežli vlastnoruční podpis je v tomto případě značně nepraktický.

Dosti podobná je i obecná úprava správního řízení ( podle zákona č.71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/), který ve svém paragrafu 19 stanoví, že podání lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Lze je též učinit telegraficky; takové podání, obsahující návrh ve věci, je třeba písemně nebo ústně do protokolu doplnit nejpozději do tří dnů.

Podle mého názoru však je z námi sledovaného hlediska poměrně příznivěji upraveno vedení účetnictví. Ustanovení paragrafu 4 odst.4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů říká, že pro vedení účetnictví lze použít prostředků výpočetní a jiné techniky a technických nosičů dat nebo mikrografických záznamů; takové vedení účetnictví musí být v souladu s projekčně programovou dokumentací podle paragrafu 33.

Uvedený paragraf především stanoví, že projekčně programová dokumentace pro vedení účetnictví prostředky výpočetní a jiné techniky musí respektovat ustanovení zákona. Účetní písemnosti mohou být nahrazeny záznamy na technických nosičích dat. Toto nahrazení není přípustné u účetních dokladů a účetních písemností, které vyplývají z přímého styku s cizinou z doby před 1. lednem 1949, a účetní závěrky vztahující se k převodu majetku na jiné právnické nebo fyzické osoby provedenému podle zákona č. 92/1991 Sb. Účetní písemnosti mohou být nahrazeny mikrografickými záznamy až po sestavení účetní závěrky a po jejím ověření auditorem, pokud povinnost ověřování vyplývá ze zákona. V případě účetních dokladů je toto nahrazení možné jen za podmínky současného záznamu údajů na technické nosiče dat. Je důležité, že pro předchozí případy neplatí ustanovení zvláštního zákona o formě právních úkonů (viz výše pasáž o občanskoprávní úpravě).

Použití prostředků výpočetní a jiné techniky však musí umožnit výstup údajů v písemné formě, pokud je požadována z důvodů ověřování účetní závěrky auditorem, daňové revize nebo z důvodu vztahu účetní jednotky k bance, popř. pobočce zahraniční banky. Zároveň je nutno zajistit ochranu účetních písemností a údajů v nich obsažených, záznamů na technických nosičích dat nebo mikrografických záznamů je nahrazujících, prostředků výpočetní a jiné techniky a projekčně programové dokumentace před jejich zneužitím, poškozením, zničením nebo ztrátou.

Dále lze v souvislosti se zákonem č.563/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů uvést, že účetnictví je vedeno na základě účetních dokladů zachycující relevantní skutečnosti. Účetní doklady sice musí obsahovat m.j. i podpis osoby odpovědné za účetní případ a osoby odpovědné za jeho zaúčtování, ustanovení paragrafu 11 odst. 1 uvedeného zákona však stanoví, že tyto podpisy lze nahradit jiným průkazným způsobem, což dále zvyšuje možnosti pro použití podpisu v uvedené formě.

Závěr

Náš právní řád, jak jsme si v předchozích kapitolách alespoň částečně ilustrovali, zakotvuje i použití podpisu v počítačové podobě. Z druhé strany však této formě podpisu ani nedává bezvýhradnou podporu. U skalních příznivců počítačů tento stav nepochybně může narazit na tvrdou kritiku.

Buďme však spravedliví. Právní řád nikdy a nikde nešel před vývojem techniky a v tomto směru je odjakživa konzervativní. A má-li být určitým garantem jistot společenských, vlastně ani jiný být nemůže. Nepochybně však do budoucna je možno žádat, aby s dalším rozvojem výpočetní techniky a dalších elektronických komunikačních prostředků, byla tato skutečnost reflektována i právním řádem, a to ve smyslu dalšího rozšíření podpisu v jeho počítačové podobě.

Jiří Maštalka

pracoval po vystudování právnické fakulty UK v Praze v oboru informatiky. Nyní se zabývá legislativními problémy v informatice.

[hlavní] [předchozí] [nahoru]