PODPIS, JEHO FORMY A NÁ© PRÁVNÍ ŘÁD

Členové civilizace v níľ se nacházíme dosud vesměs podléhají kultu vlastnoručního podpisu, případně razítka. Dokumenty opatřené těmito náleľitostmi se povaľují za téměř nevyvratitelné a tedy i nenahraditelné. Jako takové nás provázejí celým ľivotem od vystavení rodného listu potvrzujícího naąi existenci, přes omluvenky v ľákovském věku, pracovní smlouvy a daňová přiznání v zralých letech aľ po úmrtní list potvrzující naąi neexistenci.

Moc vlastnoručního podpisu by tedy leckomu mohla připadat jako neomezená, která nemá ani konce ani počátku. Ale tak tomu opravdu není.

Vyplývá to z její podstaty. Pokud bychom chtěli tuto moc právně definovat doąli bychom zhruba k závěru, ľe smyslem podpisu je stvrzení právního úkonu (t.j. jednání s nímľ právní řád spojuje určité důsledky) provedeného v písemné formě. Obecněji řečeno podepsaný dokument je povaľován za tolik ceněný z toho důvodu, ľe je povaľován zároveň za lehce vyhotovitelný, kaľdému srozumitelný, snadno přenositelný i uschovatelný a nikoli jednoduąe zneuľitelný, tzn. je moľno s dostatečnou spolehlivostí prokázat, ľe podepsaná osoba s přísluąným dokumentem skutečně vyslovila souhlas (zde záměrně pouľívám výraz " dostatečný " jelikoľ padělání nebo jiné zneuľití podpisu není nic neznámého).

Je proto zřejmé, ľe v určitých dobách, kdy nebylo moľno vąechny výąe uvedené výhody uplatnit, roli písemných dokumentů s podpisem nahrazovaly jiné instituty. Např. Josef Macek ve své knize Jagellonký věk v českých zemích (Praha, Academia 1992) uvádí, ľe jeątě na přelomu 15. a 16. století pan Pflug z Rabątejna dal pokácet padesát stromů se znaky vyznačujícími hranici mezi Falcí a Čechami. Tato státní hranice mohla být opětovně vytýčena aľ na základě dobrozdání starců, dosvědčujících její průběh.

V moderní civilizaci jsou ovąem vąechny důvody, které kdysi bránily vąeobecnému roząíření vlastnoručně stvrzeného dokumentu jiľ dávno neaktuální. Pro podpis v oné klasické podobě vąak vyvstává daląí úskalí, které představuje masově zaváděná stále dostupnějąí technika, umoľňující mnohem pruľnějąí vyhotovení a přenos dokumentů, to vąe způsobem v němľ se klasický vlastnoručně vyhotovený podpis nemůľe uplatnit.

Posledním hitem této techniky je sice výpočetní technika propojená na zdokonalující se telekomunikační sítě, uvedený problém vąak vytvořil jiľ vynález telegrafu a dálnopisu.

A na tyto skutečnosti aktuálního rozvoje společnosti musí nějakým způsobem reagovat i právní řád. Jejich odmítání by totiľ nepochybně vytvářelo závaľné překáľky a průtahy, zejména v komerční sféře.

Z hlediska probírané problematiky je důleľité zjistit, jak právní řád upravuje následující záleľitosti:

1. Míra nezbytnosti provádění právních úkonů v písemné formě. V této souvislosti je evidentní, ľe pro právní úkony, pro něľ je přípustná libovolná forma, je přípustný i podpis v počítačové podobě.
2. Definice právního úkonu v písemné formě. Zde je totiľ moľné, ľe přísluąný právní předpis zahrnuje pod písemnou formu také dokumenty i v jiné neľli klasické podobě.
3. Výslovná přípustnost podpisu v jiné neľli klasické formě.

Předchozí právní úprava

Je moľno říci, ľe právní řád reagoval jiľ na existenci telegrafu a dálnopisu. Omezil bych se vąak pouze na dílčí přiblíľení právních předpisů platných v nedávné minulosti.

Za relativně nejliberálnějąí právní předpis v uvedeném smyslu slova (z hlediska předmětu jeho úpravy) bylo moľno povaľovat zákoník mezinárodního obchodu z roku 1963, který jednak vyľadoval písemnou nebo jinou zvláątní formu pouze v případě, stanoví-li tak dohoda účastníků nebo zákon. Dále připustil, aby podpisy osob nebyly na téľe listině a nakonec výslovně stanovil, ľe za písemnou formu se povaľují rovněľ telegrafická a dálnopisná sdělení, jakoľ i údaje uvedené v obchodních listinách pořízené mechanickou cestou, přičemľ nahrazení nebo napodobení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé v obchodním styku.

Občanský zákoník, ve své původní verzi z r. 1964 (ta se v podstatě udrľela aľ do devadesátých let, nyní platnou úpravu si přiblíľíme dále) stanovil, ľe nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyľaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Domnívám se, ľe je rovněľ poučné si připomenout vývoj předmětné problematiky v hospodářském zákoníku vydaném roku 1964, který byl určující pro vztahy mezi tehdejąími tuzemskými institucemi ekonomické sféry. Hospodářský zákoník nejprve stanovil, ľe smlouvy a jiné dohody musí mít zásadně písemnou formu a ostatní právní úkony naopak tuto formu mít zásadně nemusí. Zároveň bylo povoleno ,ľe písemné projevy nemusí být učiněny na téľe listině, zejména mohou být učiněny v dopisu nebo dálnopisem. Telegram byl v této době povaľován za písemné sdělení jen tehdy, jestliľe jej odesílatel bez zbytečného odkladu potvrdil. Výslovně bylo stanoveno, ľe nahrazení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to stanoveno právními předpisy nebo je to obvyklé.

V roce 1979 vąak tehdejąí federální státní arbitráľ vydala vyhláąku č.17/1979 Sb., o právních úkonech předáváním dat. Podle této vyhláąky byl poľadavek písemné formy splněn i tehdy, jestliľe byl právní úkon učiněn dálkovým přenosem dat, předáním média přímo pouľitelného pro daląí zpracování anebo daląími prostředky, umoľňujícími pouľití výpočetní techniky, a to za splnění podmínek stanovených uvedenou vyhláąkou. V případě její aplikace bylo také povoleno podpis nahradit dohodnutým kódem. Jako podmínku ovąem vyhláąka kladla předevąím předchozí uzavření písemné dohody. Dohoda musela stanovit:

• označení úkonů na které se vztahuje,
• způsob předávání dat, jímľ budou právní úkony prováděny,
• způsob, jak bude spoluprací přejímající a vysílající organizace uskutečňována kontrola totoľnosti a úplnnosti odeslaného a přijatého znění právního úkonu a jak budou odstraňovány zjiątěné závady,
• uspořádání náleľitostí právních úkonů,
• způsob podepisování nebo kódy pracovníků, kteří jednají jménem organizace, a oznamování jejich změn,
• úpravu technických podmínek a způsob organizace a časového rozvrhu předávání dat,
• způsob, jak bude postupováno v případě technické závady, pro niľ nebude moľno pouľít dohodnutý způsob předávání dat,
• způsob ochrany dat proti znehodnocení a zneuľití,
• způsob zabezpečení utajovaných skutečností před vyzrazením a zneuľitím, pokud je to vzhledem k obsahu právních úkonů potřebné,
• způsob jak bude prokazován obsah právních úkonů,
• podmínky pro moľnost odchylného postupu od dohody,
• podmínky pro výpověď dohody.

Zároveň bylo nutno, podle uvedené vyhláąky, evidovat přijaté a odeslané znění právních úkonů.

V osmdesátých letech pak bylo v hospodářském zákoníku výslovně stanoveno, ľe poľadavek písemné formy je splněn i při pouľití prostředků výpočetní techniky, popř. jiné techniky zpracování nebo přenosu dat, ovąem za podmínek stanovených prováděcím předpisem.

Daląí posun byl zaznamenán aľ při novelizaci hospodářského zákoníku v devadesátých letech (t.j. v prvních fázích přechodu k trľnímu hospodářství). Tato novela dále umoľňovala nahrazení podpisu mechanickými nebo jinými prostředky, coľ bylo moľné i tam, kde si to organizace předem dohodnou. Toto ustanovení pak bylo dále doplněno v tom smyslu, ľe za písemnou formu se povaľují téľ telegrafická a dálnopisná sdělení a projevy učiněné prostředky výpočetní techniky nebo jiné techniky zpracování a přenosu dat. U právních úkonů učiněných těmito prostředky mohl být podpis za organizaci nahrazen dohodnutým kódem.

Zákoník mezinárodního obchodu i hospodářský zákoník byly zruąeny obchodním zákoníkem. Tím jsme se vąak dostali jiľ ke ľhavé současnosti.

Současná právní úprava

Ze současného právního řádu je, z hlediska předmětu tohoto článku, nejdůleľitějąí zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějąích předpisů. Občanský zákoník sám o sobě upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem a také i některé vztahy vyplývající z práva na ochranu osob. Jeho dále uvedená ustanovení lze, vzhledem k neexistenci obdobné úpravy v zákoně č.513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějąích předpisů, vztáhnout i na vztahy v podnikatelské sféře.

Stávající ustanovení občanského zákoníku stále říkají, ľe nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyľaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Dále pak je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téľe listině, ledaľe právní předpis stanoví jinak. Současný občanský zákoník zároveň stanoví i to, ľe podpis můľe být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Zároveň je stanoveno, ľe písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jeľ umoľňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.

Pokud si tedy znovu připomeneme atributy uvedené v úvodu, je moľno konstatovat, ľe občanský zákoník zásadně stanovuje lhostejnost formy právních úkonů. Lze dovodit, ľe vzhledem k výslovnému ustanovení o nahrazení podpisu mechanickými prostředky podpis vyhotovený počítačem je evidentně vyloučen pouze pro konkrétní případy, kdy toto vylučuje zákonem určená forma právního úkonu (např. povinnost právní úkon ztvrdit ověřeným podpisem). Jedná se např. o následující právní úkony:

• dohoda manľelů ohledně vzniku nebo rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví,
• vyhotovení závěti,
• návrh na zápis do podnikového rejstříku,
• společenská smlouva,

Vyslovit na základě tohoto zjiątění pro výpočetní techniku velmi optimistický závěr, ľe ve vąech ostatních případech lze resp. je vhodné právní úkon včetně podpisu učinit zcela prostřednictvím počítače, vąak není moľné.

Stávající úprava je sice velmi benevolentní, zároveň vąak v sobě skrývá nebezpečí odliąného posuzování úkonu třetími osobami. V oné benevolenci (t.j. např. v posuzování obvyklosti) je totiľ zároveň skryto i značné nebezpečí zpochybnění předmětného právního úkonu. Stejně tak je nutno si poloľit otázku prokazatelnosti právního úkonu učiněného v přísluąné formě.

Je proto nutno doporučit, aby pouľití jiného neľli vlastnoručního podpisu bylo vľdy pečlivě zvaľováno. Podpis v jiné neľli klasické formě by tedy, podle mého názoru, měl být pouľíván spíąe při méně závaľných právních úkonech nebo v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení. Dále by bylo moľno doporučit, aby stálí partneři mezi sebou uzavřeli smlouvu obdobnou té, která byla popsána v souvislosti s vyhláąkou č.17/1979 Sb., o právních úkonech předáváním dat. Stávající právní řád sice výslovně takovouto smlouvu nezakotvuje, její uzavření vąak připouątí ustanovení paragrafu 269 odst.2 obchodního zákoníku a ustanovení paragrafu 51 občanského zákoníku.

Připomeňme si jeątě některé daląí tuzemské právní úpravy praktičtějąí pro ąirąích okruh osob.

Při občanském soudním řízení je jeho účastníkům umoľněno ( ve smyslu zákona č. 99/1963 Sb, Občanský soudní řád, ve znění pozdějąích předpisů) aby své úkony prováděli v jakékoli formě pokud zákon pro některé úkony nestanoví odliąně. Nejdůleľitějąí úkon t.j. podání lze vąak podle paragrafu 42 občanského soudního řádu učinit pouze písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky. Podání obsahující návrh ve věci samé, učiněné telegraficky, je nadto třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů; je-li písemné podání učiněno telefaxem, je třeba v téľe lhůtě jej doplnit předloľením jeho originálu. Podání také musí být podepsáno.

Jiný neľli vlastnoruční podpis je v tomto případě značně nepraktický.

Dosti podobná je i obecná úprava správního řízení ( podle zákona č.71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/), který ve svém paragrafu 19 stanoví, ľe podání lze učinit písemně nebo ústně do protokolu. Lze je téľ učinit telegraficky; takové podání, obsahující návrh ve věci, je třeba písemně nebo ústně do protokolu doplnit nejpozději do tří dnů.

Podle mého názoru vąak je z námi sledovaného hlediska poměrně příznivěji upraveno vedení účetnictví. Ustanovení paragrafu 4 odst.4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějąích předpisů říká, ľe pro vedení účetnictví lze pouľít prostředků výpočetní a jiné techniky a technických nosičů dat nebo mikrografických záznamů; takové vedení účetnictví musí být v souladu s projekčně programovou dokumentací podle paragrafu 33.

Uvedený paragraf předevąím stanoví, ľe projekčně programová dokumentace pro vedení účetnictví prostředky výpočetní a jiné techniky musí respektovat ustanovení zákona. Účetní písemnosti mohou být nahrazeny záznamy na technických nosičích dat. Toto nahrazení není přípustné u účetních dokladů a účetních písemností, které vyplývají z přímého styku s cizinou z doby před 1. lednem 1949, a účetní závěrky vztahující se k převodu majetku na jiné právnické nebo fyzické osoby provedenému podle zákona č. 92/1991 Sb. Účetní písemnosti mohou být nahrazeny mikrografickými záznamy aľ po sestavení účetní závěrky a po jejím ověření auditorem, pokud povinnost ověřování vyplývá ze zákona. V případě účetních dokladů je toto nahrazení moľné jen za podmínky současného záznamu údajů na technické nosiče dat. Je důleľité, ľe pro předchozí případy neplatí ustanovení zvláątního zákona o formě právních úkonů (viz výąe pasáľ o občanskoprávní úpravě).

Pouľití prostředků výpočetní a jiné techniky vąak musí umoľnit výstup údajů v písemné formě, pokud je poľadována z důvodů ověřování účetní závěrky auditorem, daňové revize nebo z důvodu vztahu účetní jednotky k bance, popř. pobočce zahraniční banky. Zároveň je nutno zajistit ochranu účetních písemností a údajů v nich obsaľených, záznamů na technických nosičích dat nebo mikrografických záznamů je nahrazujících, prostředků výpočetní a jiné techniky a projekčně programové dokumentace před jejich zneuľitím, poąkozením, zničením nebo ztrátou.

Dále lze v souvislosti se zákonem č.563/1991 Sb., ve znění pozdějąích předpisů uvést, ľe účetnictví je vedeno na základě účetních dokladů zachycující relevantní skutečnosti. Účetní doklady sice musí obsahovat m.j. i podpis osoby odpovědné za účetní případ a osoby odpovědné za jeho zaúčtování, ustanovení paragrafu 11 odst. 1 uvedeného zákona vąak stanoví, ľe tyto podpisy lze nahradit jiným průkazným způsobem, coľ dále zvyąuje moľnosti pro pouľití podpisu v uvedené formě.

Závěr

Náą právní řád, jak jsme si v předchozích kapitolách alespoň částečně ilustrovali, zakotvuje i pouľití podpisu v počítačové podobě. Z druhé strany vąak této formě podpisu ani nedává bezvýhradnou podporu. U skalních příznivců počítačů tento stav nepochybně můľe narazit na tvrdou kritiku.

Buďme vąak spravedliví. Právní řád nikdy a nikde neąel před vývojem techniky a v tomto směru je odjakľiva konzervativní. A má-li být určitým garantem jistot společenských, vlastně ani jiný být nemůľe. Nepochybně vąak do budoucna je moľno ľádat, aby s daląím rozvojem výpočetní techniky a daląích elektronických komunikačních prostředků, byla tato skutečnost reflektována i právním řádem, a to ve smyslu daląího roząíření podpisu v jeho počítačové podobě.

Jiří Maątalka