Kam spěje naše vysoké školství?

Problémů je v českém vysokém školství nepochybně celá řada a aféra
s přijímacím řízení na UK potvrzuje, že je tomu tak. Některá úzká místa nevyřešil
a nemohl vyřešit ani nový vysokoškolský zákon. Ten spíše celou řadu problémů nastolil a otevřel. Musíme si totiž ujasnit, co vlastně chceme, jak má vysokoškolské vzdělání vypadat a k čemu má sloužit. Aféra Před přijímacím řízením se více než kdy jindy v průběhu roku setkáváme se srovnáváním podílu vysokoškolsky vzdělaných lidí na obyvatelstvu a s konstatováním, že v České republice je tento podíl podstatně nižší, než v jiných srovnatelných zemích.
Je tomu skutečně tak. Ve skupině 20-24 let např. studuje v České republice
22 % lidí, zatímco v zemích EU je to kolem 40 %. I když údaje nejsou plně srovnatelné, neboť ve většině zemí se do tohoto počtu započítávají i absolventi kratších profesně orientovaných programů, rozdíl je příliš výrazný. Stejně tak slyšíme, a opět zvláště v období přijímacího řízení na vysoké školy, že za jejich branami zůstává více než polovina uchazečů o studium. I tento fakt je pravdou. Z více než 104 000 podaných přihlášek bude letos uspokojeno kolem 45 000 uchazečů o studium na vysokých školách. Více než 60 000 letošních žadatelů bude odmítnuto a chabou útěchou pro ně zůstává, že v příštím roce budou mít velkou naději na přijetí díky chybějícímu ročníku maturantů. Ochota dát sto tisíc korun za výsledky přijímacích testů svědčí o tom, že nechtějí čekat a mají zájem studovat i za tuto relativně vysokou cenu. Výše uvedená dvě konstatování,
tj. nízký podíl vysokoškoláků v České republice na obyvatelstvu i na vzdělávající se mládeži, stejně jako řady uchazečů před branami vysokých škol jsou však
v rozporu s tím, jak jsou realizovány možnosti vytvořené novým vysokoškolským zákonem. A právě tady je jádro položené otázky. Co vlastně od vysokoškolského vzdělání a vysokých škol chceme a očekáváme? V obecné rovině všichni souhlasí s tím, že vzdělanost národa je třeba zvýšit. Celá řada výzkumů ale ukazuje,
že veřejnost často pohlíží na vzdělání "přes prsty" a nedoceňuje jeho kvalitu,
ani obecný růst potenciálu společnosti díky vyšší vzdělanosti.
To se pravděpodobně odráží i v nedostatečném tlaku na odpovídající přísun finančních prostředků nejen na vzdělávání, ale především na vědu a výzkum
na vysokých školách. Důsledkem je negativní dopad na kvalitu vzdělávání. Ten není v počtu studentů a názory, že zvyšování počtu studentů vysokých škol
by vedlo k výraznému poklesu kvality vysokoškolského vzdělávání je velice laciným argumentem. Přijetí vyššího počtu uchazečů na existující vysoké školy není možné především díky limitům MŠMT. V loňském roce mohly tehdy příspěvkové vysoké školy přijmout maximálně o 3 % posluchačů více, v letošním roce je povolený růst 2 %. V úvahu je třeba vzít i konzervativnost české společnosti a praxi, která stále s nedůvěrou přijímá vyšší odborné školy.
Jak ukazuje i rozhodnutí Akreditační komise MŠMT z konce května 1999,
s potížemi se bude potýkat i další možný zdroj získání vysokoškolského vzdělání
- soukromé vysoké školy. Přitom řadu předkladatelů návrhu na zřízení soukromé vysoké školy ani nepřekvapilo, že jejich žádosti nebylo vyhověno. Už předem vyjadřovali výhrady vůči složení Akreditační komise a nelze nepochopit, že její složení skutečně vyvolává pochybnosti o objektivitě jejího rozhodování. Tři zahraniční odborníci v celkem 21členné komisi moc neznamenají. Navíc první fáze posuzování probíhala v příslušných odborných komisích, kde zahraniční odborníci zcela chybí. Stačí se podívat na závěry evaluačního řízení např. ekonomických fakult a jejich rozdělení do skupin, zamyslet se nad zrušením původně vyhlášeného bodového hodnocení a složení pracovní skupiny ekonomie, aby byly výsledky zpochybnitelné. Přes Akreditační komisi s obtížemi procházejí a budou procházet nejen návrhy na nové vysoké školy, ale nemůže projít ani celá řada dalších návrhů, které by snad mohly ohrozit školy, ze kterých členové Akreditační komise pocházejí. Je zde naprosto zřejmý konflikt zájmů a obavy o vlastní existenci, posilované díky demografickému vývoji klesajícími počty uchazečů
o vysokoškolské studium. "Vždyť my dokážeme tyto počty uchazečů o vzdělání přijmout a vychovat ve standardních podmínkách, při osvědčené kvalitě", ozývají se funkcionáři těchto škol a především rektoři. Tak jako v jiných sektorech české ekonomiky, i ve školství chybí více konkurence. Podnikání ve vzdělávání je totiž přes celou řadu specifik podnikání jako každé jiné. Svědčí o tom dotace ministerstva, které tlačí vysoké školy nikoliv ke kvalitě, ale k úsporám z rozsahu. Soukromé vysoké školy a jejich žadatelé si ale budou muset ještě chvíli počkat, než se v České republice změní klima tak, abychom opravdu respektovali potřebu tržních principů v ekonomice a konkurence obecně. Věřme, že tomu tak bude dříve, než vstoupíme do EU. A to i pro uchování pozic veřejných vysokých škol, pro jejich dobro. Zatím celá řada škol nemá jinou šanci, než akreditovat studijní programy v zahraničí nebo nechat potvrdit svoji kvalitu evaluační komisí ze zahraničí. V českých podmínkách by se jim patřičného uznání nikdy nemohlo dostat. Vstup do EU tento postup výrazně usnadní. Vyšší zastoupení zahraničních odborníků a zahraniční evaluace, které budou MŠMT a Akreditační komisí respektovány, mohou být jedním z řešení. V této souvislosti by bylo vhodné, aby MŠMT zveřejnilo kriteria, za jakých budou zahraniční evaluace v ČR respektovány a které. Zkušenosti EU by nám v tomto směru nepochybně pomohly. Dalším z kroků, který by částečně řešil situaci, je zrušení limitu
pro počet přijímaných uchazečů na stávajících vysokých školách. Je faktem,
že na řadě z nich (zvláště velkých školách a pražských školách) zájem o přijímání většího počtu studentů není a také to může být jedním z důvodů, proč tyto limity máme. Vzdělání na univerzitách mimo Prahu je však stejně kvalitní a je mnohem levnější. Jak pro uchazeče a jeho rodinu, tak pro stát. Pokud panují pochybnosti o kvalitě nově zřizovaných soukromých vysokých škol, o kvalitě existujících veřejnoprávních vysokých škol by pochyby být neměly. Argumentem proti přijímání vyššího počtu uchazečů na některé obory a mimo hlavní centra není ani nezaměstnanost vysokoškoláků. Důvody jsou nejen ekonomické, neboť studující vysokoškolák je pro stát mnohem "levnější", než nezaměstnaný registrovaný na úřadu práce. Průzkumy z EU také ukazují, že kvalitní vzdělání podstatným způsobem zvyšuje naději na získání pracovního místa. Zatímco průměrná nezaměstnanost lidí se základním vzděláním činí v EU v průměru 12 %, u vysokoškoláků je poloviční. Stále více lidí si i u nás uvědomuje význam vzdělání pro další kariéru a tak roste zájem o vzdělání. Více než třetinu letoších uchazečů o studium na vysokých školách tvoří neúspěšní zájemci z předcházejících let. Většina z nich měla potíže s nalezením práce a chápou získání kvalifikace jako předpoklad uplatnění na trhu práce, jako jeden z předpokladů nezůstat mezi nezaměstnanými.

Stanislav Polouček
děkan Obchodně podnikatelská fakulty v Karviné
Slezské univerzity