Profil: Dirigent Mácal - jediný známý kandidát na šéfa České filharmonie

Datum: 08.10.96

Jediným jmenovitě známým kandidátem na budoucího šéfdirigenta České filharmonie je Zdeněk Mácal, od roku 1968 působící v exilu a nyní již americký občan. Šedesátiletého Mácala prosazuje do svého čela po jeho oslnivém návratu při letošním festivalu Pražské jaro značná část orchestru. Druzí varují před unáhleným rozhodnutím, podloženým prozatím pouhým jediným společným vystoupením. Zdrženlivé je vedle vedení instituce i ministerstvo kultury, které hovoří v tomto týdnu o možném oslovení nadlouho zadaného umělce, ne však ihned o položení otázky, zda chce nebo nechce být šéfdirigentem. Mácal, který je vázán u orchestru v New Jersey v USA, měl nicméně říci, že by takovou nabídku z Prahy, kdyby byl osloven, přijal. Brněnský rodák Zdeněk Mácal zůstal po roce 1968 na Západě. Osud emigranta ho vedl nejprve k práci do Nizozemska a do švýcarského Luzernu. Pak byl ředitelem rozhlasového orchestru v Kolíně nad Rýnem a později svou činnost přenesl do USA, kde žije od roku 1982. Pohostinsky už stanul před více než 150 světovými orchestry, každý týden je jinde a každý rok tak diriguje na 35 rozdílných programů. V USA však současně deset let působil jako šéf Milwaukee Orchestra a nyní jako šéfdirigent New Jersey Orchestra. Českou filharmonii má opět řídit při závěrečném koncertu Pražského jara 1997. "Orchestr překonal mé očekávání. Byl vždycky výborný, ale je na mnohem vyšší úrovni než před lety," prohlásil umělec při pražském festivalu letos v květnu o filharmonicích, s nimiž účinkoval na Pražském jaru naposledy v roce 1966 a ještě v roce 1968 byl s nimi jako spolupracovník Karla Ančerla na turné v Německu. Dirigování je pro Mácala zábava. Hudbu, kterou za pultem symfonických orchestrů po celém světě diriguje již 37 let, bezpečně cítí. Ví, že dostal ten dar do kolébky, jak říká, a při zkouškách usiluje dostat svou představu, to, co cítí, i do orchestru. Když se mu podaří vzbudit jeho zájem a spolupráci, může pak večer při koncertě inspirovat hudebníky k nejlepšímu možnému výkonu, aby ze sebe vydali maximum. Mácal byl v mládí laureátem prestižních dirigentských soutěží v Besançonu a v New Yorku. Třicet let na sobě potom však podle vlastních slov pracoval. "Mentálně v kondici a při energii mě udržuje právě to, že každý týden diriguji jinde, pokaždé jiný program. Profituji z toho, že střídám orchestry. Mnohá díla mám zažitější, než kdybych působil na jednom místě a neopakoval je tedy tak často," říká a brání se myšlence, že by tak vysoké pracovní tempo mohlo znamenat nebezpečí rutiny. Jeho kořeny a zázemí jsou ve střední Evropě, a tak v Americe i na starém kontinentě diriguje nejen českou a slovanskou, ale také německou a rakouskou hudbu. Mácal nikdy nekouřil a i v největším pracovním a společenském vypětí před každým koncertem dokáže odpoledne na několik hodin usnout a odpočívat. "Milwaukee byl před mým příchodem provinční orchestr. Když však víte, co chcete, a máte k dispozici pár let a nějaké pravomoci...," nedokončuje Mácal významně větu. V Americe má značné renomé a jeho "kurs" závratně stoupl i v původní vlasti.