Někteří už z pouhého titulku článku vědí, o čem bude tento článek. Pokud si myslí, že bude řeč o serverech, kde se dá najít ke stažení jakýkoliv software a které se nazývají Warez, mají pravdu.

Někteří lidé se s pojmem Warez ještě nesetkali a nevědí tedy, o co se jedná. Warez je ve zkratce kradený software. Není kradený v pravém slova smyslu, že někdo zcizí CD v obchodě nebo si od kamaráda půjčí CD s programem a pak si jej vypálí na zapisovačce. Warez jsou programy, zbavené veškeré ochrany, které se volně rozšiřují pomocí Internetu. Dovední programátoři změní program tak, že po vás obvykle nevyžaduje žádné sériové číslo a pokud ano, tak toto číslo je uloženo v jiném souboru, který se rozšiřuje s tímto programem. Nemusíte mít tedy žádné starosti s placením nebo dokonce registrováním.

Jaké jsou díky Warezu ztráty?
Dalo by se říci skutečně ohromné. Někteří odborníci předpokládají, že každým dnem je zbaveno obchodní ochrany a dáno k dispozici návštěvníkům na serveru hromada programů, jejichž částka převyšuje sumu 7 milionů dolarů. Byla by špatné říci, že příčino je Internet. Lidé kradli software už snad od té doby, co byl napsán vůbec první řádek zdrojového kódu. V době, kdy Internet neexistoval nebo nebyl tak rozšířen jako dnes se prostě programy nahrávaly na diskety a šířily touto cestou. Dnes se již s disketami samozřejmě nesetkáme, všechen kradený software bývá umístněn na CD, kde se využívá jeho 650 MB kapacity až skutečně až do posledního kilobajtu.
S rozšířením Internetu se samozřejmě prudce rozšířil počet lidí, kteří se takto upravenému softwaru dostali. Předtím se k ukradeným programům dostali pouze lidé, mající na v počítačovém "podsvětí" své známé nebo kamarády.
Průmysl vyrábějící programy tak může denně ztrácet všemi druhy krádeží kolem 20 milionů korun, ale je jasné, že odhady v této oblasti mohou být značně nepřesné. Třeba při stanovování škod se předpokládá, že ten kdo krade upravený software, by si jej jinak legálně koupil a to ve většině případů není pravda. Mnoho lidí si např. stáhne program, který vůbec nepotřebují, ale berou ho prostě jenom, aby jej vyzkoušeli nebo aby jej šířili dále svými cestami. Sami se podívejte na svůj harddisk a hned zjistíte, kolik nepotřebných programů máte v počítači nainstalovaných - kdyby jste si museli všechny legálně kupovat, tak by vám alespoň polovina programů zmizela.
Na ztrátách ale nezáleží, je jedno, jestli jsou vysoké nebo nízké - jedná se o nelegální činnost a z tohoto hlediska by tak měla být posuzována u každého člověka, který si třeba jenom nahraje malinký antivirový program, který by jinak musel zaplatit. Zvláštním případem je shareware - program je obvykle zdarma, jeho stažení a používání pro vlastní potřebu není obvykle trestné, ale je trestné, když jej používáte po vypršení určité doby, obvykle po jednom měsíci. Jenže lidé, místo aby jej pak zaplatili a používali dále, tak si prostě jenom vrátí systémový čas v počítači o několik dnů zpátky, nebo si jej nahrají znova a z počítače důkladně odstraní všechny zmínky o tom, že tam již tento program byl někdy nainstalován. Některý software totiž hledá v počítači nějakou zmínku o tom, zdali byl tento program již nainstalován, pokud ano, tak se jednoduše nespustí. Ovšem na Internetu si najdete jednoduše registrační číslo, nebo si stáhnete malý prográmek, který kradenému programu řekne, že je vše v pořádku.

Co na to policie?
Bojovat proti nelegálnímu rozšiřování softwaru pomocí Internetu je velmi obtížné, a velmi drahé. Zaměstnává stovky odborníků, zabírá spoustu času a výsledek nakonec neodpovídá vynaložené námaze. Internet je médium celkem anonymní a je rozšířen po celém světě. Pokud si někdo stáhne z České republiky software odněkud ze Spojených států, dá se říci, že se mu nic nestane. Pokud se na to náhodou přijde, a zjistí se dokonce vaše státní příslušnost, tak v USA mají mnohem důležitější věci na práci, než se kontaktovat s českým ministerstvem zahraničí (nebo spravedlnosti) a požádat je o stíhání jednoho člověka, který si nahrál software za 1000 dolarů. Pokud by šlo o jednoho člověka, nebo jedinou firmu, která by kradla a používala programy za miliony, pak by to snad šlo, ale rozhodně to nejde u tisíců nebo i milionů lidí. Náklady by byly astronomické.
Software umístněný volně na Internetu je vlastně přístupný každému, kdo má počítač, modem, telefonní linku a trochu času. Jelikož jenom u nás má asi 400 000 lidí přístup k Síti, což je velká hromada potencionálních zlodějů, pak pochopíme, jak je obtížné tyto lidi hledat a trestat je. A to je pouze Česká republika, která kouzlo Internetu objevila teprve před několika lety.

Internet je skutečně médiem budoucnosti. Již dnes, kdy to není s přenosovou dobu tak slavné se zde dají najít programy snad ze všech existujících oblastí - textové editory, DTP, počítačové hry, operační systémy, prostě všechno. Výskyt plných verzí počítačových her, které někdy mají velikost několik desítek, ba i stovek megabajtů naznačuje, že zlodějům nezáleží příliš na tom, kolik je bude stažení stát za telefonní poplatky. Ve Spojených státech amerických jsou ale kvalitní linky a místní hovory zdarma (narozdíl od nás), takže tento problém zde úplně odpadá.
Warez si šíří do celého světa prostřednictvím různých usenetových skupin, přes utajované FTP servery a v poslední době bývá ke stažení na pouhé kliknutí i na webových stránkách. Majitel je samozřejmě neznámý.

Musíme se ale ptát, co lidi vede k tomu, aby si odněkud z Internetu stahovali software, který může mít vážné chyby nebo může být zavirován. Odpověď se zdá jednoduchá, je to prostě zdarma, a hloupý je ten, kdo dává, ale hloupější je ještě ten, kdo nebere. Někteří lidé kradou navíc programy, o kterých v budoucnu naprosto jistě vědí, že je nebudou potřebovat. Je to prostě jejich koníček. Oni sami se nepovažují za nějaké zloděje, spíše za hráče, kterým se podařilo oklamat policii.
Některé úspěšné zásahy policie - a toho se u nás ještě delší dobu nedočkáme - donutily profesionální majitele warezových serverů ustanovit přísná pravidla. Vyměňují si software pouze mezi sebou a nikdo jiný k němu nemá přístup. Provoz v těchto skupinách je schráněn komplikovaným kódem a kdo ho prostě nezná, nedostane se k žádnému programu. Tyto skupiny existují, a v oboru kradeného softwaru jsou velmi uznávané, jen se o nich nemluví na veřejnosti. Jejich majitelé jsou stejně tajemní jako heslo samo a i přesto, že denně spolu komunikují, nikdo nezná ničí pravdou totožnost - nikdy nikomu nevěř zde platí mnohonásobně více než v jakékoliv jiné oblasti.

Jednotlivé skupiny mívají obvykle kolem deseti, dvaceti členů a vedou je počítačoví profesionálové, kteří se ve skutečném životě zabývají úplně jinou činností, která se ani zdaleka nepodobá té, kterou provozují ve svém soukromí. Snaží se být dokonce čestní a software, který potom dávají v šanc ostatním, legálně kupují - kradou vlastně jenom do vlastní sbírky - a pak se dají jenom těžko obvinit, protože kradený software nemají nikdy doma a kde jsou pro dobrý dojem návštěvníků vystaveny legální programy.

V literaturách jsou popsány hromady případů, kdy jeden člověk naprosto posedlý softwarem zdarma sedí například osm až šestnáct hodin denně před počítačem a horečně stahuje desítky megabajtů ze sítě. Obvykle jsou připojeni přes ISDN nebo výkonnou pevnou linku a na svých harddiscích mají stovky MB programů, které nikdy nepoužijí a tyto lidi ani nenapadne, aby je prostě prodávali - neuvědomují si ani dokonce, že tam nějaký software, který mají uložený by mohly naprosto bez rizika občas zpeněžit.

Tito lidé stažené programy neprodávají asi proto, že je to proti jejich smýšlení, ale dávají je zdarma lidem ke stažení, případně si je mezi sebou vyměňují. Chcete-li nějaký program získat, musíte nějaký program vložit a to je základ všech warezů. Hodnota zboží se zde měří dokonalostí jeho ochrany a dobou, která byla vynaložena na její zničení, cenou programu v obchodech, ale také dobou, kdy je tento program k dispozici po jeho uvedení na trh. Nové věci jsou velmi ceněny, přístup je nonstop 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, neexistují víkendy nebo svátky.
Chcete-li nějaký program v těchto uznávaných doupětech získat, musíte nějaký program taky přinést. Pokud zde dáte k dispozici program, který byl teprve před několika hodinami uveden se slávou na trh, stáváte se okamžitě uznávaným, dostáváte hesla na tajné FTP, máte kdykoli otevřené dveře na soukromé servery a těm nejlepším jsou dokonce nabídnuta hodně vážená členství v některých elitních skupinách, o kterých jsem psal v polovině tohoto článku. Mnoho lidí krade software jenom proto, aby se staly členy těchto prestižních skupin, ale podaří se to skutečně jen málokterému z nich. Kvůli takové banalitě ovšem nepřestanou ve své činnosti.

Možná se vám zdá, že obrana softwarových firem je jednoduchá - stačí když se prostě uzavře server, na kterém tyto ilegální výměny probíhají. Odhodlá se k tomu však velmi málo lidí, Internet je považován na médium svobody, cenzura zde nemá co dělat a z tohoto důvodu majitelé serverů odmítají kontrolovat činnost svého serveru a čím se jejich zákazníky zabývají.
Některé firmy, které se k tomuto kroku odhodlaly, mohly poté zaplakat na výdělkem. Jakmile rázně uzavřely jeden server, vznikl okamžitě další, stejného zaměření a se stejnými lidmi, kteří jej vedli. Toto řešení nemá dnes žádný význam, pokud by skutečně někdo chtěl zabránit ilegálnímu šíření svého programu, měl by mu dát dostatečnou ochranu, což už je ale jiná věc. Já jenom vím, že žádná ochrana není nepřekonatelná a dříve nebo později ji stejně někdo prolomí a pošle na Internet.
Neexistuje mnoho lidí, kteří by se dokázali dostat k jakémukoliv zašifrované programu, to dnes umí jenom několik lidí. Většina z nich je ruské národnosti (že by z KGB?) a někteří z nich patří do nejzáhadnější a nejúspěšnější skupiny DOD, která má své lidi všude ve světě - USA, Evropě, Africe a o které je známo, že neexistuje ochrana programů, kterou by nedokázali zneškodnit. Jsou to lidé, kteří považují svoji práci za výzvu.