Nakonec vše dopadlo tak, že nás vezla Vítkova mátina. Dorazili jsme vcelku brzy před akcí, tak jsme to šli obhlídnout a popřípadě zakoupit nějaké ty vstupenky. Bohužel, doporučili nám si počkat ještě hodinku, tak jsme alespoň nakoukli dovnitř. Na pódiu byly nainstalovány obrazovky v počtu čtyři krát čtyři, dále nějaké ty osvětlovací aparaturky a kolem pobíhalo pár maníků. Hmmm, pokývali jsme svorně hlavami a vypadnuli jsme do baru do města, kde jsme zabíjeli zbývající čas.

Konečně nastal okamžik Z a my jsme se přemístnili k místnímu kulturnímu domu, kde se akce konala. Už ve městě jsme si všimli, že se jeho ulice nějak zaplnily týpky tak, jak to nebývá obvyklé. To samé bylo možné spatřit přímo ve vchodu do kulturáku, kde jsme ještě nějakou tu chvilku čakli, než začali oficálně pouštět dovnitř, bůhví proč.
Z těchto kómatických okamžiků čekání si pamatuju pouze to, že byla děsná zima a že v mezidveří vchodu, kde jsme se klepali mrazem, jsem potkal prvního spolužáka. Že ze základky, to vůbec není podstatné. Hodinky ukazovali už čtvrt na devět, když se celá mašinérie konečně rozběhla. Vysolíš dvě kila, dostaneš vstupenku a my si tě orazítkujem.

Dovnitř jsem se dostal mezi prvními, takže všechno to dění jsem pozoroval od samotného začátku (i když ne do konce, jak se dozvíte později).
První reakce všech byla ta, že se postavili ke stěnám, mimo parket, nebo se posadili (těch byla drtivá většina), na stoly ke stěnám odsunutým. Zřejmě nějaký prozíravý pořadatel nechal odstranit všechny židle. Ale tak je to správné. Na house party se má "kalit", jak říká Bart Simpson, a ne sedět na zadku. Stejně se ale na parket odvážili první lidi až někdy v devět.

U pódia se začaly kroutit tři nebo čtyři holky, jen bohužel nevím, kdo jim právě mixoval do tance, zda DJ Koogi či Liquid A. V deset už to začalo být ucházející, zejména proto, že jsme zjistili, kde se v budově nachází bar a my si tak u cigárka čekali na další přátele, kteří se měli dostavit v brzké době.

Pak jsme si ale s Vítkem řekli, že by jsme se mohli po nich podívat, jestli už třeba nedojeli. Tak jsme obcházeli parket, na kterém už to celkem žilo, když tu jsem uviděl dalšího bývalého spolužáka, tentokrát ze střední školy, Honzu. Měl se tripózně, jak tvrdil.

Už když jsme přijížděli do Uherského Hradiště, měl Vítek předtuchu, že se kolem kulturáku bude vznášet mrak marihuanového dýmu. A právě tuhle vizi jsem šel s Honzou a jeho kámošem potvrdit. Vyšli jsme ven a hups!, další středoškolští kolegové Filip a Dušan. Jen jsem se divil, že podobných týpků z naší bývalé třídy je tu tak poskrovnu. Takže jsme zakouřili, a šli do tepla, přestávečka na cígo, a zase jsme šli ven, tentokrát se k nám přidal i Filip. Tak nějak to probíhalo zhruba další hodinu, během níž jsem se docela slušně naládoval. Vcházím dovnitř, na hodinách nad vchodem vidím, že je za deset minut půlnoc. Kruci, pomyslím si, to nám to ale utíká, a přes marihuanovou otupělost si přece jenom všímám, že styl hudby se nějak změnil. Zaměřil jsem zraky na pódium. Razantně se změnil. Zůstal jsem zírat na ty lidi, co to tam proboha vyvádí? A pak mi došlo, že nastala ta očekávaná chvíle - právě hráli Supercharger, a to už bůhví jak dlouho.
Těmto teda šlape, povídám Vítkovi, který souhlasně do rytmu pokyvoval hlavou. Sedl jsem si vedle něj na stůl (mezitím se konečně ukázali ti kámoši, co měli přijet později, taky už v sobě něco měli a nejen THC jim kolovalo v žilách) a s úžasem pozoroval jak jeden mlátí do kláves a vyluzuje z nich různé libozvučné efekty, jak zpěvák Supercharger, původně člen skupiny Prodigy, něco ječí na lidi anglicky a ti mu souhlasně ječí v odpověď i když mu nerozumí, ale hlavně jsem sledoval posledního člena, jak s vinylovími deskami basuje a později ješte hraje na elektrickou kytaru. Nakonec jsem to nevydržel a splynul s davem na parketu.

Jakmile Supercharger dohráli, zpěvák (fakt nevím jak se jmenuje) seskočil z pódia, proplul mezi lidmi a odkráčel s klidem neznámo kam. Byla jedna hodina v noci, ale podle vstupenky se má pártit až do šesti ráno. Co teď? Pak jsem uviděl známou hlavu s dredy a bylo to jasné. Teď to rozfofruje Tráva (jako by jí nebylo kolem málo). A taky že jo! Svíjel jsem se až do čtvrt na tři a užíval jsem si pocitu, že jsem udělal dobře, když jsem se sem vydal. Pak jsem ale tomu musel utnout tipec, protože jsem se taky musel nějak domů. A jediná mně známá příležitost byla svést se s tatíkem dalšího kámoše (že nás ale bylo!).

Nevím jak vypadá taková akce někde jinde, například v pražském Roxy nebo v nějakém jiném podobném klubu, takže nemůžu posoudit zda tato byla vydařená či ne. Můžu pouze konstatovat mé osobní hledisko a to zní, že čím dýl party trvala, tím byla vydařenější a skvělejší.

(všechna jména byla změněna)

Čeněk Hybler