Jaderná ponorka OS Paris, Jižní Atlantik, 6. Duben 2002 podvečer.
Na moři se nic moc v době míru nedělo. Služba na válečné ponorce byla nuda, kromě několika cvičení, které se vyznačovaly tím, že byly doslova a do písmene nebezpečné.
Mladý radista unuděně sledoval zelenou obrazovku radaru a myslel si, co on má zase za smůlu. Už se docela těšil na večerní výměnu směny. Na radaru se nic zvláštního nedělo.
Až teď. Křivka sonaru náhle přejela hluché místo. Ozval se sotva slyšitelný signál. Radista se okamžitě probudil z dřímoty do horečné aktivity. Jestliže si něčeho nevšiml, byl by průšvih. Pak to vzdal.

"Kapitáne, něco se děje s radarem !!"
Kapitán k němu okamžitě seběhl z horní části můstku.

"Radar náhle přestal zobrazovat určité místo, pane" začal vysvětlovat radista. "Něco takového jsem ještě nezažil, ale přísahal bych, že tam něco je."
Radar zobrazoval kousek pevniny, námořní plavidla, ale na levém okraji byla prázdná skvrna "Co to může být ? Není to nějaká porucha, třeba od atmosféry ?"

"Ne pane, není to porucha, i když je bouřka, hlavní problém je v tom, že infračervené paprsky, zobrazující všechno, přestávají být zřetelné "
Radista povstal a přešel k dalšímu panelu. Kapitán ho sledoval pohledem. "Tady je to pane. " A ukázal na velký oválný předmět posunující se do středu obrazovky. Kapitánovi uklouzlo zaklení. "Neprodleně se spojte se v námořnictvem a sdělte jim, co tady máme.

Kolumbijský národní park 7. dubna 2002 14:46
Poll Fergusson se svým přítelem Niky Crusherem, dva redaktoři samerickým občanstvím se náhle ocitli v palbě. Klidné prostředí ruského Národního parku se naráz změnilo v peklo. Tady v Rusku se znova rozpoutala nesmiřitelná válka mezi dvěma drogovými klany.
Niky s Pollem byli vysláni televizní stanicí WNT do tohoto prokletého místa, aby tu natočili vzrušující reportáž o boji dvou klanů, snažících se uchránit své drogové teritorium. Tento případ zajímal celý svět včetně Spojených států amerických už jenom proto, že se v poslední době nic vzrušujícího neudálo a WNT byla dost bohatá aby si tuhle nebezpečnou výpravu sponzorovala sama. Poll s Nikym byli natolik pošetilí, že se dali zlákat tučným honorářem za natočení několika exkluzívních záběrů a pustili se do toho. Teď toho litovali. Když se do toho pouštěli, čekali obyčejné pouliční boje mezi dvěma znepřátelenými skupinami. Čekali, že během dvou dnů natočí všechny snímky a pak jen shrábnou vysokou odměnu. Ale co určitě nečekali, bylo to, že obě strany používaly nejmodernější techniku, mobilní raketové nosiče a dokonce několik dobře vyzbrojených helikoptér.

Teď byli na stopě úkrytu ohromného množství drog. Kdyby tohle místo odhalili, mělo byto důsledky téměř mezinárodní. Niky si myslel, že do pašování drog jsou i zapleteny některé známé americké organizace a některé vlivné osobnosti. Pokud to zjistí a dostane se to do večerního vysílání WNT, budou rázem vyhledávanými osobnostmi. Ne že by Niky o popularitu stál, to mu bylo úplně jedno, ale popularitu vždy doprovázel ještě jeden fakt a tím bylo podstatné zvýšení platu.

Zakrslá vegetace na skalnatém hřebeni Národního parku rozhodně nevzbuzovala krásnou představu ráje a Nikymu v žádném případě nenapomáhala ke kladnému vnímání jejich situace. Vedle Nikyho byl slyšet neustálý klapot Pollovy kamery. Zpočátku to nevnímal, ale když to slyšel neustále, začalo mu to lézt na nervy.

"Musíš pořád něco natáčet ?" obořil se na Poll.
Poll se na něj jen udiveně podíval. Niky nebyl typ, který by jen tak zničehonic vybuchl a už kvůli zvuku kamery vůbec ne. Něco ho muselo strašně štvát. Poll se ho na to opatrně zeptal. "Já nevím, možná je to tím, že nemůžeme odtud rychle pryč."
"Ale Niky, ty jsi se přece nebezpečí nikdy nevyhýbal, spíše si je vyhledával."
"Kdysi ano," připustil Niky zdráhavě. "Ale to bylo tehdy."
"A v čem se liší to tehdy od teď ? Ničím. Pořád jsme reportéři uprostřed válečného konfliktu a pořád jsme na stopě trháku století."
"V jedné věci ale nemáš pravdu."
"V jaké ?"
"Už nejsme na stopě trháku, ztratili jsme stopu." Věděl, že to zní utrápeně a nijak povzbudivě.
Poll neodpověděl. Popošel o několik kroků od něj v opačném směru a pracoval s dalekohledem. Místo obhlížení horizontu se teď díval dolů, na zem.
Niky zastavil a nerušil ho. Pollovo zaujetí naznačovalo, že možná přemýšlí o něčem novém. Možná hledá nějakou schůdnější cestu.
"Možná jsem je nalezl." ozval se. V jeho hlase byla teď jiskra naděje.
Niky klopýtal k němu přes kameny a kořeny a natáhl ruku, aby si k očím přitiskl Pollův dalekohled.
"Nic tu nevidím."
Poll natáhl ruku. "Dívej se tímhle směrem."
"Ano, máš pravdu, je tam ta pevnost." řekl Niky a v jeho hlase byl cítit triumf. Při pocitu, že nakonec neprošli polovinu obrovského parku zbytečně špatným směrem, ucítil Niky, že se mu okamžitě do vyčerpaných nohou vrací síla. Teď když měl odhalení na dosah byl schopný udělat cokoli. I když byl Niky bývalý voják, byl především novinář a novinařina ho čím dál tím bavila. Myšlenka na důchod, i když byl ještě velmi, velmi daleko ho děsila. Přestal na to myslet.
"Jdeme Polle, musíte se tam dostat před setměním." pobídl přítele.

Lezení už bylo dost na to, aby jim nohy a ruky vypadly z kloubů. Niky se toho obával, protože se několikrát otočil, aby vyprostil končetinu, o které byl naprosto přesvědčen, že mu právě upadla. Během výcviku u americké armády vyšplhal na tucet takových svahů a nedělalo mu to žádné problémy, ale to bylo tehdy. Tehdy mu bylo osmnáct let a snil o velení.
Teď velení měl, i když ne v pravém smyslu slova. Poll ho sice neoficiálně uznával jako svého vůdce, ale na to aby mu Niky rozkazoval, na to byl Niky příliš přátelský. Považoval Polla za přítele, který by byl schopný za něho nasadit v jakékoliv situaci svůj život. Ale osmnáct let zmizelo v nenávratnu a šplhání nepříjemně bolelo. Rozbolavěná kolena, hrozně poškrábané lokty a těžce oddychující plíce. Kupředu ho jen neustále táhlo pomyšlení na Pulitzerovu cenu, kterou za svoji reportáž určitě dostane. Vyplivl prach, zvířený Pollem, který šplhal před ním, a lezl dál. Další malá opora pro nohy, další malý výklenek, kam může skrýt své krvácející nehty, další trs plevele, o který se může zachytit a tak to šlo neustále dál. Náhle ho něco udeřilo do ramene a přitisklo mu to začerněný obličej ke skále. Tiskl se ke svahu a schoval se v nějakém větším trsu tak, že si téměř neviděl na vlastní ruce. Málem vykřikl na Polla, že ho tím špatným pohybem málem shodil dolů, ale instinktivně se zarazil. Chvíli ještě tak ležel v nepohodlné poloze a pak se přinutil to udělat ještě jednu chvíli jenom tak pro všechny případy.
Země se slabě zachvěla. Kroky!
Ležel úplně tiše. Nad ním, na svahu zmizel Poll tiše v křoví. Niky namáhal oči, aby pohlédl nahoru bez pohnutí hlavou. Kroky křupaly na vrcholu svahu. Dvoje kroky...troje...možná i více.
Viděl vysoké černé kožené boty. Boty vojáka.
Viděl jen jedny, ale to mu stačilo.
Pod jedním chodidlem se mu uvolnila zvětralá skála. Cítil jak mu pomalu ujíždí noha. Zůstal zticha a doufal, že se udrží na svahu rukama. Teď ne, jen pár vteřin...
Kroky duněly metodicky po hřebeni. kamínky a úlomky se sypaly po svahu dolů, Nikymu do tváře. Sklonil hlavu, ale ne včas. Reflex okamžitě se pustit a zakrýt si oči ho málem stál jeho pád ze svahu a taky možná prozradil jeho přítomnost vojákům nahoře.

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz