Kapitola 2 Devátý duben 2002, Svět D ruhý den všude vládl všude po celém světě zmatek. Většina televizních stanic, rozhlas a noviny přinášely na prvních stranách, v nejexkluzívnějším vysílacím čase fotky a záběry mimozemských plavidel. Niky s Pollem se stali náhle přes noc hrdiny. Jedinečné záběry z Pollovy kamery okamžitě převzaly všechny stanice ve Spojených státech a poté jej vysílaly ve zkráceném záběru na celém světě. Niky nestačil přijímat gratulace od svých kolegů. U Polla se opakovalo totéž. Oba byli naprosto vytíženi a vůbec jim nezbyl čas ani na oběd se svými přáteli. Všude je poznávali jako dva reportéry, kteří jako první přinesli věrohodné důkazy o existenci mimozemských civilizací. Díky nim vlastně celý svět viděl první mimozemské plavidlo na zemi. Radarové stanice v Německu ten den zachytily nešifrované vysílání mimozemské lodi. Po převedení mnoha jedniček a nul do srozumitelného jazyka nastal neméně stejný poprask. Mimozemšťané určili dobu setkání na desátý duben 1997 v 8 hodin večer. Ihned vyrozuměli hlavní města vcelém světě a potom i centrum OSN. VŽenevě, kde byla uspořádána mimořádná schůzka členů organizace se po přijetí zprávy a ověření její totožnosti rozpoutala diskuse. Slova se ujal prezident Ruské Federace, když předtím zarazil hádku mezi ministrem obrany USA a víceprezidentem Německé republiky. "Pane ministře, v této historické chvíli bychom se neměli hádat a uvažovat jak se zabezpečíme proti případnému mimozemskému útoku, ale měli bychom uvažovat nad tím, co vlastně po nás chtějí." pokáral prezident Ruské Federace Sebastiena Cohena, ministra obrany USA, který okamžitě přijel z Pentagonu. "Kdyby se mezi oběma civilizacemi rozvinul výměnný obchod, bylo by to přínosem na obě strany." "Pane prezidente, ale kdyby chtěli, tak si nás bez problémů podmaní a my proti tomu neuděláme nic. My na ně nestačíme. Měli bychom být aspoň připraveni. Známe z historie mnoho takových případů, dokonce i z naší kultury, třeba Indiánů. Přicházeli jsme často jako přátelé, ale pak jsme chtěli víc zlata a půdy a využívali jsme své převahy nad nimi. A jak to dopadlo dnes ? Indiáni téměř neexistují. A výměnný obchod ? Co si myslíte, že mi jim můžeme nabídnout ? Naši technologii ? Proboha, vždyť mají mnohem lepší. Možná je vnich skrytá hrozba. " Do konverzace se vložila prezidentka USA. "Jenže nemyslíš si Sebastiane, že, kdyby chtěli, tak by na nás už dávno zaútočili ?" "Když objevíte cizí civilizaci, co uděláte, přistanete a navážete kontakt a zjistíte jaká je, nebo rovnou je vymažete z povrchu země ? " odrazil pohotově útok Sebastian. "Možná jim budeme nějak prospěšní, ale nedokážu si představit jak. Měli bychom vyhlásit stupeň ohrožení na obou kontinentech, ve Spojených státech amerických a i Evropě a informovat NATO. Společně bychom byli schopni případný nápor odrazit. Paní prezidentko, jestli nevezmete v úvahu má slova, tak budu nucen podat rezignaci." "To nebude nutné," zasáhl předseda OSN "Souhlasím se Sebastianem, vyhlásíme třetí stupeň. Jistoty není nikdy dost. My sice vyhodíme padesát milionů dolarů, ale možná nám to zachrání život. Oznámíme tisku vyhlášení pohotovosti ? Jsou jako vlci, čekají už několik hodin na jakékoliv prohlášení. " "Měl by jste uspořádat tiskovou konferenci před setkáním s vesmířany." "Neříkám, že by mě to nenapadlo," usmál se šéf OSN. Hlavní muž Organizace Spojených Národů povstal a za bouřlivého potlesku se postavil před řečnický pult. "Dámy a pánové, obyvatelé planety Země. V tuto historickou chvíli je jasné, že nejsme ve vesmíru sami. Po mnoha letech pátraní a zkoumání vesmíru jsme se konečně dozvěděli odpověď na tuto otázku. Zde, vpřechodném středisku OSN vŽenevě, se všichni těšíme na první setkání s návštěvníky. Spolu sostatními členskými státy doufáme, že nemají vesmířané nepřátelské úmysly. Vstupujeme do nové epochy rozvoje vědy a techniky, která..." V Nikyho vile vLos Angeles se ozval zvonek. Niky se ani nepohnul. Za dnešek už měl dost slávy a obdivování, dost lidí se na něj chodilo dívat a poprosit ho, jestli by neudělal pro jejich deník prohlášení. Zvonek zazvonil znova. Zdálo se mu, že trochu neodbytněji ? Radši ztišil zvuk a šel otevřít. Čekal záblesky fotoaparátů a byl připraven ihned zavřít dveře, ale venku byla jen Petra Navrátilová, Nikyho dlouholetá dobrá přítelkyně a taky spolupracovnice. "Ahoj, co tady děláš ?" zeptal se užasle a ustoupil, aby mohla vejít dovnitř.. "No, musela jsem se jít podívat na dnešního hrdinu, pana Crushera," řekla s úsměvem a políbila ho. "Ty ale dnes vypadáš unaveně. " "To je díl popularity. Tebe bych tady dnes čekal jako poslední. Mám takový rušný den, že by jsi tomu nevěřila." Petra se zasmála a šla za ním do pokoje. "Snad tě nepronásledují novináři ?" "Uhodla jsi." "Sami reportéři mají nakonec problémy s tiskem, televizí. To je neuvěřitelné. Myslela jsem si, že budeš dnes tady. No, jak se tak dívám, vybral sis dobrý úkryt. A vůbec, kde je Poll ? Neměl by tady být s tebou, sdílet slávu ?" "Měl by tu být,"podotkl Niky. "Nemáš náhodou hlad ?" "A víš, že docela ano. Objednáš pizzu ? " Niky zamířil k telefonu. "Za chvíli ji tady máme. Poll odjel na několik dní do Los Angeles. Ani nevíš, jak mu to tam závidím. Tady v Evropě dokáže být popularita i na škodu. Vidíš to sama, nemůžu být dnes ani sám. Zatím se posaď, šéf OSN má zrovna projev." Chvíli mlčky poslouchali. "A proč jsi vlastně přišla, zrovna dnes? Co si o nich myslíš. Myslíš, že nám to bude k užitku ?" Petra se na něj vážně podívala a poprvé za tento den bez jakéhokoliv náznaku úsměvu či ironie zavrtěla hlavou. "Ale Petro, tohle se stalo poprvé, poprvé se setkáváme s jinou civilizací, proč mít z toho strach ? Každá změna většinou vede k lepšímu stavu." "Já nevím. Víš Niky, když na ně pomyslím jak asi vypadají, běhá mně mráz po zádech. A co všechno můžou s námi udělat, aniž bychom s tím něco zmohli." "Třeba vypadají jako velcí hadi." "Třeba jo, ale co od nás chtějí, proč si to nevezmou zrovna ? Niky, já bych byla v téhle situaci velice opatrná a nevěřila jim. Mají moc, jak nás zničit. A mám pocit, že mě někdo sleduje, někdo z nich." Niky byl šokován. "Někdo z nich ? Jak jsi na to proboha přišla ?" Petr znejistěla. "Já nevím, prostě mám jen takový pocit. Oni jsou tady na Zemi poprvé a neví, jak se mají na Zemi chovat. Je to jako když se dítě z malé vesnice dostane do velkoměsta. Je zmatené, neví, co dělat." Niky ji měl rád a snažil se jí pomoci. Znala ho přece mnoho let a za tu dobu se naučili, že nemají jeden druhého podceňovat. Za tu dobu se mezi nimi vyvinul zvláštní vztah a Niky ho nechtěl narušit třeba tím, že by se jí teď vysmál, ačkoli to ještě nikdy neudělal. Ale možná na tom něco bylo, i když tomu sám nevěřil. "Dobře, půjdeme se najíst ven do nějaké restaurace a uvidíme jestli nás bude někdo sledovat. Pizzu sníme později." O pět minut později vyšli z domu a pěšky zamířili do nejbližší restaurace. Petra se snažila být veselá a bezstarostná, ale moc se jí to nedařilo. Aspoň, že Niky se ničeho neobával. Navrhla sice, aby jeli taxíkem, že to bude bezpečnější, ale Niky jí chtěl dokázat, že se mýlí a tak šli pěšky. Přešli přes křižovatku a dávali pozor, aby v davu lidí moc nevráželi do ostatních. Jak ráda bych se mýlila, říkala si pro sebe Petra. Niky se nenápadně rozhlížel po okolí a pokud si něčeho všiml, rozhodně to nedával najevo. Neměl rád moc velké seskupení lidí. Špatně a pomalu se v davu lidí pohyboval, neměl přehled o situaci a navíc je mohl případný zabiják bez problémů zabít. Niky zabočil do průjezdu, kde se pohybovalo přece jen o něco méně lidí. Bylo na něm vidět, že kdysi pracoval u jednotky rychlého nasazení. Za deset minut přišli do restaurace aniž by se něco zvláštního přihodilo. Vybrali si stůl v rohu, Niky galantně podržel Petře židli, aby si mohla sednout a než přišel číšník zeptat se jich, co mají za přání, Niky si ještě skočil zavolat. Za dvě minuty se vrátil o poznání zachmuřenější. Sedl si, objednal si pouze bílé víno, červené nesnášel a když se číšník vzdálil z doslechu, naklonil se k Petře a neobvykle vážně řekl "Měla jsi pravdu, oni nás oba dva sledují." Petra, která chtěla něco říct, náhle ztratila řeč.

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz