Byt Polla ležel v třicátém poschodí mrakodrapu s pěkným výhledem na Sanfranciský záliv. Nábytek se nesl v duchu moderní doby. Poll si potrpěl na přepych. Ostře to s ním kontrastovalo. On, který byl schopný přežít takřka kdekoli, spát na čemkoli a usnout kdykoli za jakéhokoliv počasí, když to situace vyžadovala, měl přepychový byt. Na kuchyňské lince Poll roztrhal papírový sáček se zabalenými, předem opečenými mořskými raky, s několika plátky měkkého chleba a kelímek se salátem.
"Můžu ti nějak pomoci ?" zeptala se Radka
"Jen si udělej pohodlí. Za chvilku přijdu, jen co najdu ty zatracené plastikové tácky a nějaké ty vidličky."

Radka zamířila k oknu v obývacím pokoji. Dole po silnici se valila spousta reflektorů. Zářivě osvětlené přístaviště San Franciska vypadalo jako obrovský maják, který za každého počasí svítí a ukazuje cestu zbloudilým lodím.
V dálce, na moři, bylo vidět několik svítících bodů.
"Polle, co si myslíš o mimozemšťanech ?" zavolala.
Neodpověděl hned. Pak se jeho hlas ozval z kuchyně, kde bylo občas slyšet nějaké to zaklení. "Vždycky jsem si myslel, že neexistují, že jsme sami, ale už tomu nevěřím."
"Myslím tím, jestli jim důvěřuješ?"
Poll konečně našel ty zatracené vidličky. Všechno jídlo naskládal na dva tácky a opatrně nohama otvíral dveře od kuchyně. "Zdá se, že ví, co dělají. Kdyby nás chtěli zničit, už by to udělali."
"To je tak dobře znáš?"
Poll se zasmál a položil jídlo na stůl a zamířil znova do kuchyně. "Ne, samozřejmě že ne. Ale myslím si, že spolupráce s nimi bude prospěšná pro obě strany. Oni nám pomůžou s technologií a my zase nějak jim."
Slyšela, jak otvírá dveře ledničky. "Proč myslíš, že první zkontaktovali Evropu ?." Neodpověděl ihned. Za chvíli se vrátil do obývacího pokoje s láhví šampaňského a dvěma skleničkami v podobě obráceného úzkého zvonu. "Oni vlastně zkontaktovali Organizaci Spojených Národů, která vpodstatě zahrnuje Spojené státy, Kanadu a většinu států vEvropě. Ale to je jen dobře, že se třeba neobrátili jenom na USA, tím dokazují, že chtějí, aby všichni věděli o tom, že přiletěli a že chtějí spolupracovat se všemi národy na planetě." Otočila se od okna. "Jenom mezi námi, co si myslíš ty sám?"
Prsty ruky začal pomalu kroutit drátkem, který držel zátku šampaňského. "Neznám jejich pravé úmysly, ale zdá se, že s námi neudělají nic zlého. Možná mají sami vlastní problémy na jejich planetě. Třeba mají málo vody nebo vzduchu, teda pokud jej dýchají. Nebo se prostě rozhodli, že už jsme na setkání dostatečně připraveni.
"Ty jim věříš ?
"Ne, asi ne," nesouhlasil Poll a přestal na chvíli kroutit drátkem. "Uvidíme, s čím na nás vyrukují zítra. Zítra má dojít k oficiálnímu setkání člověka a vesmířana. Jde to sice pomalu, ale naše vláda je prostě opatrná a Oni čekají, jak se vyvine situace.
Radka zavrtěla hlavou. "Kdykoliv si myslím, že tě dobře znám, vždycky mě dokážeš překvapit. Ty je tady nechceš ?"
Poll se na ni podíval vážným pohledem. "To jsem neřekl." Pak se mu vrátil široký úsměv. "Jsem prostě bláznivý pesimista." Vyšrouboval zátku šampaňského. Vyletěla z hlasitým bouchnutím. Z láhve se vyvalila jemná mlha. "Jednou už mi musíš věřit. Nikomu nevěřit, to je to nejlepší, co můžeme udělat pro sebe a i pro jiné. " zdvihl svoji skleničku. "Tak zatím - na zdraví a ať žije zářivá budoucnost."
Když Radka dojedla, smetla zbytky z jídla do sáčku. Spolu s prázdnou láhví od šampaňského ho nesla do kuchyně. Pocítila podivný pocit veselí. "My jsme ji opravdu vypili celou ?" divila se, když se ji snažila strčit do téměř plného odpadkového koše. Nakonec to vzdala a položila ji prostě na stůl.
"Museli jsme přece oslavit tvé narozeniny. Byl by hřích něco tady nechat a jen tak to hodit do koše."
Radka se vrátila do obývacího pokoje a dívala se ven vyhlídkovým oknem. Když se dívala na odraz měsíce v zálivu, zdálo se jí, že se podlaha pod jejíma nohama trochu houpe. Poll vstal a za chvíli přinesl oběma sklenku whisky. "Doufám, že máš ráda whisky?"
Radka trochu upila a cítila jak se jí teplo rozlévá po krku a pomalu klesá do žaludku. "Moc nemám, ale dnes to vůbec nevadí."
Poll ji vzal za paži. "Máš ráda mne?"
Krátce se zasmála. Pak kývla, že ano.
Pohled jeho očí se zastavil na okně. Ukázal do dálky. "Vidíš to malé stojící světlo?"
"Které?"
Poll ji vzal ruku a namířil tím směrem. "Tamhle to. To je moje šťastná hvězda."
Upřela tam zrak. "Má nějaký název?"
"Má, ale já jí nijak neříkám. Máme štěstí, že ji dnes vidíme, obvykle je skrytá za měsícem nebo za mrakem."
Pokojem se rozlehlo ticho. Radka náhle nevěděla, co říct. Znovu se napila a podívala se na něj. Jejich pohledy se střetly a jeho ruce ji objaly kolem pasu. Přitáhl si ji k sobě. Jemně a opatrně.
„Myslím, že si pořád neuvědomuješ, jak jsi stále nádherná."
Zvedla hlavu.
Jeho obličej byl tak blízko, že byl rozmazaný. Jeho ruce jí připadaly pevné a bezpečné. Zastavovaly houpání podlahy pod jejíma nohama.
Jejich rty se náhle setkaly.
Její ruce opustily jeho hruď a objaly ho.
Mezi oběma přeskočila jiskra.
Pohladil ji po tváři, rukou ji přejel po tváři a po vlasech. "Jsi ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy potkal." Radka mu chtěla říci totéž, ale nemohla náhle najít hlas.
Znova se políbili.
"Pojďme vedle."
"Ano," odpověděla.

Když se Radka probudila, chvíli jí trvalo, než zjistila, kde je. Jak se tak rozhlížela po prázdné ložnici Pollova bytu, vrátila se jí myšlenka na minulou noc, na vypitou láhev šampaňského a...
Reflexivně si sáhla na čelo, aby pátrala po bolesti v hlavě, které se obvykle dostavovalo po bezesných nocí. Zašklebila se, když zjistila, že má hlavu zcela jasnou. Vylezla z postele a rozhlédla se. Teplé sluneční paprsky se prodíraly přes těžké červené závěsy. Podívala se po Pollovi, ale ten byl již dávno pryč. Na stole v kuchyni ji nechal obálku. Radka ji nedočkavě otevřela a začetla se.
"Ahoj Radko, v době kdy budeš číst tento dopis, budu u Nikyho vLos Angeles. Jedná se o naléhavou záležitost. Promiň, že jsem nepočkal až se třeba vzbudíš, ale Niky má vážné problémy. Nechtěl mi říci jaké, ale vypadá to, že opravdu velké. Pokud budeš chtít, přijeď za mnou. Víš, kde obvykle bývám. Pokud ne, adresu a místo máš na stole vobýváku. Letenku máš rezervovanou na své jméno. Budu tě čekat. Tvůj milovaný Poll."
Přečetla si vzkaz ještě jednou. Pak ho skrčila a hodila na zem. Vzala si adresu zobýváku a šla se převléknou a zabalit si nejnutnější věci na cestu.

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz