Schopnost některých lidí chodit po rozžhavených kamenech patří mezi hodně populární případy, kdy mysl člověka vítězí nad hmotou. Staré záznamy hovoří o tom, že se začala tato činnost provozovat v mnoha částech střední a jižní Asie, asi od roku 500 př.n.l
Během staletí se rozšířila směrem na západ do zemí okolo středozemního moře.
Západní vědci nemohli vůbec uvěřit, že muži, ženy a dokonce i děti zcela normálně chodí po rozžhavených kamenech a horkém popelu, aniž by se jakkoli poranili. Těchto případů bylo nakonec ale tolik, že je prostě nemohli ignorovat a snažili se najít nějaké vysvětlení.

Roku 1901 se americký profesor S.P.Langey stal na Tahiti svědkem, jak domorodý kněz přešel pomalu po rozžhavených kamenech. Pak, po obřadu, byl jeden kámen z jámy odstraněn, aby se mohla určit jeho teplota. Kámen se hodil do kbelíku s vodou, kde nakonec přivedl vodu do varu a udržel jej celých dvanáct minut, z čehož profesor usoudil, že kámen měl teplotu asi 650 stupňů Celsia.

Mnoho lidí, kteří neviděli tento jev na vlastní oči, asi těžko uvěří tomu, že je něco takového možné. Místo toho se většinou domnívají, že všichni zúčastnění podlehli halucinaci a nechali se prostě a jednoduše napálit obratnými kouzeníky.
A tak když na podzim v roce 1935 oznámil veřejnosti britský badatel v oblasti psychiky, že hodlá tuto činnost prozkoumat zcela vyčerpávajícím způsobem, tak vzbudil velký zájem.
V září 1935 byla vykopána na zahradě člena Společnosti pro psychický výzkum Alexe Dribella vykopána obrovská jáma, do které se umístnilo sedm tun dubových klád, tuna dalšího dřeva, hromada dřevěného uhlí, padesát litrů parafínu a hromada novin. Jáma byla tedy postavena tak, aby vyzkoušela psychickou sílu jednoho z nejzbožnějších mystiků.

Tím mystikem měl být mladý Ind z provincie Kašmír Kuda Bux, který podle některých záznamů prováděl podobné kousky již dříve ve své zemi.
Tento Ind prošel beze strachu několikrát celým žhavým polem, sledován nedůvěřivými zraky profesorů z Londýnské univerzity a byl natáčen pro budoucnost šestnáctimilimetrovým filmem. Přítomný fyzik potvrdil, že teplota žhavých uhlíků dosáhla 1400 stupňů Celsia, což je mnohem více, než teplota, při které se taví ocel!
Tři lékaři pak ihned prohlédli Indovy nohy a nezjistili žádné puchýře nebo popáleniny. Dva badatelé se pak pokusili přejít jámu sami, ale už na začátku se jim objevily na nohou puchýře a krvácení.

Jak to ten Ind udělal? Na ochranu svých nohou nepoužil žádné oleje ani tělová mléka a těsně před zkouškou byly jeho nohy pečlivě umyty lékařem a osušeny. Badatelé si povšimli zajímavého faktu, že kůže na patách tohoto mladého Inda nebyla příliš ztvrdlá, jak by se dalo předpokládat po několika takových vystoupení. Ind se navíc nedostal do žádného fanatického či náboženského vytržení, uhlím prošel klidně a se sebedůvěrou.

Od doby tohoto pokusu se snažili vědci předložit řadu teorií, které podle nich tuto chůzi po žhavých uhlících naprosto vysvětlují. Jenže takových vysvětlení bylo více a bylo těžké si vybrat, které z nich je správnější, nebo pravděpodobnější.
Někdo se domníval - zdůrazňuji domníval - že tato chůze představuje mimořádný sportovní výkon, než nějaký mimořádný jev - chodidla odvážlivců se totiž nedotýkají uhlíků tak dlouho, aby se jim mohlo něco stát.
Jiní si zase myslí, že pot, který se na noze vytváří, produkuje určité (jaké?) látky, které zmírňují teplotu a vytváří tak mezi uhlíky a nohou nějaký ochranný film.
Snahy těchto vědců prokázat tuto schopnost jsou sice chvályhodné, ale výsledky jsou velmi nepřesvědčivé. Pokud něco podobného zkusil někdo z této skupiny pochybovačů, tak si na nohou přivodil maximálně velké popáleniny.

Podle mě jde o nějaký trik, ať je natočen kamerou nebo ne. Copperfield se umí rozřezat pilou, umí zmizet a létat a to také za přítomnosti televizních kamer. Lidské tělo rozhodně nemůže vydržet teplotu kolem 1400 stupňů Celsia, jak tomu bylo v případě Inda, je to nesmysl. To by zrovna mohl vlézt do pece od krematoria a nic by se mu taky nemělo stát - jenže on by to neudělal - prostě byl tam bez velkých fanfár a zdržování shořel a žádné přivolávání síly myšlenek by mu nepomohlo.

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz