Jednoho dne se soused s potměšilým úsměvem ohlásil u nás doma a oznámil, že mají počítač.
To mě hrozně zarazilo, protože jsem po celou dobu svého života slýchával o tom, že počítače jsou obrovské krabice umístněné ve velkých klimatizovaných místnostech kolem kterých chodí technici v bílých pláštích. Ptám se tedy nedůvěřivě, co že to má za typ. Ne, že bych v té době nějaké typy znal, ale chtěl jsem hrát chytrého. Že nějaké ZX Spectrum, co mě tehdy vůbec nic neříkalo, ale zatvářil jsem se ohromně inteligentně a zeptal se ho, co že tam má za programy. Začal je jmenovat, ale většinou tam převládaly hry, které se pro ZX Spectrum distribuovaly na obyčejných kazetách.

Po několika letech, myslím, že to byl rok 1990-1991, jsem i nakonec já dostal svůj počítač. Byl to slovenský výrobek - a jmenoval se Didaktik M. Na svou dobu měl dost vysokou kapacitu paměti 48 Kb RAM, která bezproblémů dostačovala na provoz snad všech programů (...a her). Po několika měsích usilovného smažení všech druhů her, které jsem dokázal sehnat, Jet Pac, Elite, Sentinel, Dizzy IV, jsem si začal klást otázky, co to vlastně je ten Basic, jehož příkazový řadek se objeví po každém zmáčknutí ctrl+reset. Začal jsem tedy hledat příručku k počítači a začetl se do ní. Brzy jsem uměl ovládat základní příkazy, na které si ale už dnes vůbec nevzpomínám. Programy, které jsem vytvořil, nebyly s porovnání s profesionální konkurencí vynikající, ale pro pobavení přátelů stačily.

Rok nato jsem dostal k vánocům tiskárnu. Nebyla to sice jehličková, kterou jsem si přál, ale termotiskárna nebyla také k zahození. Začal jsem tisknout texty, obrázky, nechápal jsem sice, proč proč jsou černobílé, když na televizi je mám barevné, ale to mi bylo tehdy jedno. Jak dnes zjišťuju, kvalita tisku bylo oproti dnešnímu ubohá, ale na druhé straně jsem nepotřeboval žádný inkoust nebo toner.

Konečně jsem zanevřel na osmibit a začal pravidelně sledovat vývoje PC, trendy, ceny. Jednou jsem si chtěl koupit 468DX4/100 MHz, ale uvážlivě jsem vyčkal a dočkal se nástupu nové řady. Pentium 60 Mhz mě narozdíl od přítele nezlákalo, který ho má mimochodem dodnes. Měl jsem v plánu něco silnějšícho, plánoval jsem Pentium 100 Mhz, alespoň s osmi megabajty paměti. Tehdy totiž některé firmy prodávaly počítače s Pentiem i se čtyřmi megabajty ramky.

Jednoho dne už mě to čekání přestalo bavit, ceny byly celkem příznivé a tak jsem se vydal do jedné nejmenované společnosti koupit svůj počítač. To bylo myslím v roce 1996, v létě. Tam se probrouzdal jejich nové ceníky, které jsem doma ještě neměl a z obchodu jsem nakonec vypadl s objednávkou na P-133Mhz, se 16MB ram, 6x CD-Rom, 1.2 GB harddisk, Soundblasterem 16, 15" monitorem, repráky a s originálním Win95. Kolik mě to stálo? Ani se neptejte - 50 000 Kč.

A dnes?
Dnes má můj počítač cenu tak kolem 10 000 Kč, ale přesto, můj 15" monitor s dvoumegovou grafickou kartou mi slouží v rozlišení 1024x768/75Hz stále dobře, nepotřebuju žadné Pentia II nebo Celerony, ani ty různé "Vúúdua". Na programování HTML mně bohatě stačí výkon mého P133, harddisk mám zkompresovaný a rozdělený na čtyři části, takže s místem problémy nemám. Tak k čemu bude, lidem mě podobným, nějaký dvounásobný výkon v plovoucí čárce oproti minulé radě? Proč se vůbec někteří lidé, kteři to nepotřebují, neustále honí za stále vyšší frekvencí a proč lidé, kteří používají PC jenom na účetnictví, tam mají naházáno paměti od 32 MB výše? Nestačila by jim přece jenom ta třiosmšestka?

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz