Počínaje letošním zářím se kriticky shoršila situace v nabídkách práce. Mladí lidé, kteří vyšli školu, ale i starší, kteří přišli o práci, jen stěží v těchto dnech seženou nějaké zaměstnání. Důkazem toho jsou fronty před pracovními úřady, kde nezaměstnaní hledají útěchu a očekávají, že jim pracovní úřad nabídne práci. Opak je však pravdou.

Ze zkušenosti mohu popsat, že člověk s ještě teplým vysvědčením v ruce nemá v podstatě šanci se někde uchytit. Jedině tak ještě po známosti.
Důvodů je hned několik. Nedostatek praxe v oboru, kam se žadatel hlásí, nebo kde je často požadován řidičský průkaz, který nemají všichni mladí lidé, protože i tato záležitost je čím dál tím nákladnější. Pokud uchazeč nemá tyto potřebné znalosti, je už jen málo možností. V tomto směru mají tedy starší a zkušenější lidé výhodu. Ovšem netvrdím, že je situace až tak kritická a beznadějná, pořád jsou firmy a podniky, kde vítají mladé a perspektivní lidi, aniž by vyžadovali řidičák (Herbalife a spol. teď na mysli zrovna nemám, pro mne jako by firmy tohoto druhu neexistovaly).

Teď popíšu, jak jsem sháněl práci a dozvíte se, co vás může potkat. Letos jsem tedy vyšel střední školu, vesele se oháněl maturitním vysvědčením.
Ovšem po prázdninách, kdy jsem si zašel na úřad práce, abych se poohlédl po nějaké té práci, mi spadl hřebínek z hlavy. Chodba plná lidí, fronta jako hrom. Zvadle jsem se posadil na židli a pozoroval netrpělivý dav. Díky bohu za vynikající úřednický multitasking. Po třičtvrtě hodiny jsem konečně vešel do jedné z pěti kanceláří. Úřednice sice byla vcelku milá, ale jakmile se dozvěděla, že nemám patříčné doklady (potvrzení ze školy, kde jsem studoval) mne poslala pryč. Takže jsem tam na druhý den naklusal s potvrzením a opět po nějaké chvíli čekání jsem se dostal k téže paní. Dala mi do ruky nějaký dotazník zájemce, přesný název si už nepamatuju, a že si ho musím vyplnit. Opět jsem tedy skončil na chodbě. Zatímco jsem poslušně vyplňoval formuláře, přišla spousta dalších lidí, takže jsem musel opět počkat, až na mě zase přijde řada....
Po nějaké chvíli:
Sedím na židli v kanceláři, modlím se, abych měl už konečně všechno za sebou. Po krátké konzultaci ohledně oněch věcí s praxí vyšlo najevo, že teď mám růžové vyhlídky leda tak na nezaměstnanost. Tak jsem tedy nafasoval kartičku, kterážto potvrzovala mé členství v klubu nezaměstnaných.

Takže teď bylo mojí poviností se zhruba jednou za měsíc hlásit na úřadu práce, kde jsem se stále jen dozvídal, že nic. Přitom jsem musel běhat po každé takové návštěvě na Městský úřad, kde jsem předkládal onu "členskou kartičku" a slečna si zaznamenávala mé návštěvy. Jak mi vysvětlila, je tomu tak proto, že tyto dva úřady, tedy městský a pracovní, navzájem nespolupracují. No nevadí, řekl jsem si, proč bych si pro těch patnáct stovek sociálního zabezpečení maníc trochu nezaběhal. Ale abych pracovním úřadům jen nekřivdil, je pravda, že poskytují široké spektrum různých rekvalifikací, kde si můžou nezaměstnaní rozšířit své znalosti, a taky je svým spůsobem řešen problém s požadavky na praxi. Firmy, které budou mít zájem, můžou přijmout mladé lidi na tzv. absolvenstskou praxi. Výhody jsou na všech třech stranách. Firma za to dostane určitý obnos peněz podle toho, jak vysoké vzdělání má žadatel. Tento zase získá v průměru půlroční a tolik požadovanou praxi a pracovní úřad bude mít o jeden hladový krk míň.

Ale abych se vrátil k tomu jak jsem dopadl. Asi za tři a půl měsíce jsem se opět dostavil na pravidelnou kontrolu na úřad práce. A hle! Něco by jsme tu měli. Jeden obbrrrovitý podnik má takové místo tak akorát pro mě, povídá paní z úřadu. Tak jo, já to tedy zkusím, povídám a dostávám přijímací formulářek, kde se má onen podnik vyjádřit ohledně mé žádosti. Viva, štěstí se usmálo, pomyslím si a na druhý den tam hned z rána jedu.

První pocity byly smíšené. Telefonoval jsem z vrátnice. Když paní z personálního oddelení, za kterou jsem byl poslán, zjistila co chci, odkázala mě na nějakého pána z toho oddělení, v kterém jsem požadoval místo. Bohužel, právě je na nějakém jednání, mohl byste tak hodinku počkat?, zazní hlas sekretářky. Bohužel to bych nemohl, pomyslím si.
Další den tam jedu o nějakou tu hodinku dřív. Opět se mi v telefonu ozvala sekretářka. Tento krát byl pan šéf na nějakém kursu, ale za chvilku se má prý vrátit. Tak tedy zase čekám na vrátnici (naštěstí je pohodlně zařízena), debatuju s paní z recepce o tom, kam by měl jít její synek studovat, čtu si časopis (tentokrát jsem byl již patřičně vyzbrojen na čekání), a když volám znovu, tak se konečně dovolám kýžené osoby. Ale ouha. Přicházím nevhod, opět jsou již v plánu nějaké ty schůze a kurzy. Domluvil jsem si tedy na další den schůzku. Tato již konečně vyšla. Vedoucí oddělení mě poučí co a jak, která místa mají volné, jak je to se smlouvou, penězi, perspektivou, atd.atp. Nakonec mi pověděl, že na nějakých devadesát procent je možné, že mne přijmou, ale až začátkem nového roku.

Šťastně tedy jedu domů, zbývá jenom napsat oficiální písemnou žádost a tiše doufat. Myslím, že můžu být jenom rád, že jsem rád. Znám ovšem lidi, kteří už skoro půl roku hledají práci je mi záhadou, co budou dělat, až jim vyprší šestiměsíšní lhůta, po kterou můžou pobírat podporu. Těžké je to dnes při hledání práce. Máte svůj džob? Mějte ho rádi.

Čeněk Hybler