Kam s vyhořelým jaderným odpadem?
Ve všech státech, které vyrábějí elektřinu jadernou cestou, musí někdy řešit problém, kam s jaderným vyhořelým palivem. Nedá se vyhodit na smetiště, nedá se tak snadno potopit pod hladinu. Ale někam se dávat musí.
Jedním ze způsobům že vyhořelý odpad znovu přepracovat, takže z něj máme zase plnohodnotné jaderné palivo, který se ale bohužel nepoužívá proto, že tento proces je velmi časově a technick náročný. Ve světě se takto zpracovává pouhých deset procent paliva. Další nevýhoda - ovšem, jak pro koho - je ta, že takto upravené palivo se dá používat jako náplň do jaderných zbraní a možná z tohoto důvodu je upravování odpadu v některých zemích, jako jsou například USA, zakázáno. Zdejší federální úředníci nemohou totiž u celkem stovky fungujících atomových elektráren uhlídat všechno.
Existují ale země - Velká Británie a Francie - které považují přepracování jaderného paliva za celkem výnosný obchod a mají na to postaveny podniky, které zpravovávají palivo i pro ostatní země, které tento typ průmyslu vůbec neznají. Jedná ale rovněž o finančně náročný proces a dosud je stále toto přepracované palivo dražší než klasické nové. Jenže ani tato technologie, u které se v budoucnu předpokládá, že bude ještě efektivnější nevyřeší otázku, kam s odpadem, neboť sama produkuje nezpracovatelné zeskelněné a navíc vysoce radioaktivní odpad.
Další způsob, který se všude ve světě používá nejvíce je prosté ukládání odpadu do starých dolů v hloubce 400 až 1000 metrů pod povrchem země. Ovšem, i zde nacházejí obborníci spoustu problémů. Palivo se nedá jen tak shora zahodit do "jámy" a nechat ho tam svému osudu, ať zhnije. Palivo by totiž muselo "uhnívat" celých 100 000 let, než by přestalo být lidskému životu nebezpečné. Sto tisíc jet je pro lidstvo nepředstavitelně dlouhá doba, když si uvědomíme, že říše Římská existovala pouze 2 tisíce let.
Vyhořelé palivo, které je určeno k tomu, aby zbytek svého života strávilo v podzemí musí být umístněno do nádob z měd nebo titanu a tyto nádoby musí být obklopeny materiálem, který nesmí propouštět vodu, musí vázat na sebe radioaktivní látky a odvádět teplo, jinak by se rozpoutala v nádobách jaderná reakce.
Dalším důležitým prvkem je výběr místa pro uskladňování. Mělo by být na opuštěném místě, je nemyslitelné, aby nad ním bylo nějaké mšsto nebo vesnice a mělo by být geologicky zcela klidné. Jakékoliv zemětřesení by mohlo narušit schránky s palivem a z kterých by do bioféry pronikaly jaderné látky nazvané radionuklidy. Dokážete si představit tu katastrofu, kdyby část lidstva pila bez obav například jadernou vodu?
Vůbec historicky první lokalita, která získala letos v květnu povolení k ukládání jaderného materiálu se nachází v Novém Mexiku ve Spojených státech amerických, ale zatím pouze slouží k ukládání jaderných zbytků z vojenských a vědeckých pokusů.
Další výstavba podzemního úložiště se plánuje ve Švédsku, kde zatím probíhají kontroly podzemí, a z tohoto důvodu je ho nedočkáme dříve než v roce 2010, kdy má být konečně zahájena výstavba.
Existují ještě dvě možnosti jak se zbavit použitého odpadu. Neukládat ho v zemi, ale ve vodě. Tento způsob se dnes vůbec nepoužívá a asi se nikdy ani nepoužíval. Dodnes totiž neznáme materiál, který by byl schopen vzdorovat tlaku a proudění vody. Že by něco vydrželo 100 000 let hluboko pod hladinou je naprosto nemyslitelné, a pokud by se něco se schránkou s materiálem, nikdo si neumí představit tu ekologickou katastrofu, která by nastala. Miliardy ryb, a nejen ryb, by v okruhu tisíců kilometrů okamžitě uhynuly a ty které by náhodu přežily, by produkovaly malé jaderné (a zmutované) rybičky.
A poslední variantou, o které se předpokládá, že se bude užívat v budoucnu, měl by být odpad dopraven na oběžnou dráhu kolem Země raketoplánem a odtud poslán někam pryč, nejlépe ke Slunci. Pokud by tam z jakýchkoliv důvodů nedorazil, nemusí se lidstvo bát, že by si zamořilo například Sluneční soustavu.
Proč se tento způsob nepoužívá už dnes, když je to technicky zcela bez problémů je ten, že zbavování odpadu touto cestou je velmi, velmi drahé a pokud by se něco stalo při startu nosiče s raketoplánem - nestává se to často - nikdo neví, jestli schránka vydrží nehodu, případně vybuch celého nosiče. Pokud by se to stalo už v nějaké výšce, pak bychom se už mohli rozloučit s nerušeným životem našich generací a to za to riziko nestojí.
Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz
|
