Podle statistik Všeobecné zdravotní pojišťovny se za minulý rok zastavil růst výdajů u starších lidí nad 75 let věku a pro člověka kolem 85 let růst výdajů na zdravotní péči prudce klesl. Znamená to tedy, že čím je člověk starší, tím má podle méně statistiky menší možnost, že se mu dostane ta nejmodernější péče, která by byla zcela bez problémů použita u mladších lidí.
Například díky nedostatku materiálu orgánu například k trasplantaci srdce se mohou s touto operací zcela rozloučit lidé nad 65 let, protože nad touto hranicí jsou léčebné výsledky špatné, je ale však možné, že pokud by bylo více orgánů, věková hranice by se určitě posunula.

Musíme se ale ptát, kdo má jaké právo si hrát na boha? Starší lidé přece stejně jako ostatní platí zdravotnické pojištění a měli by být tedy nárok na zdravotní péči. Jenže všude tomu tak není. Existuje zde totiž zcela jiné hledisko. Komu dát například nové srdce, starému dědovi, kterému bude sloužit třeba jenom deset let, protože pak díky vysokému věku zemře, nebo mladému perspektivnímu člověku, v rozkvětu mládí, který může vykonat pro společnost mnoho dobrého?
Těžko říci, vyspělá a civilizovaná společnost by neměla rozlišovat mezi věkem pacienta. Je to prostě pacient a pouze z tohoto hlediska by měl být posuzován. Je to podobný problém jako u eutanasie - mají být nevyléčitelně nemocní lidé podle svého přání zbaveni života, plném utrpení a bolesti, ačkoli lékaři mají povinnost starat se o člověka až do jeho přirozeného konce? Zde jsem použil větu povinnost starat se o člověka..., není zde vůbec uveden věk, plná lékařská péče by tedy měla být dostupná vždy a všem

Za bývalého komunistického režimu, který byl u nás naštěstí svržen v listopadu 1989, existovalo z nejvyšších míst striktní nařízení neposkytovat pacientům nad 55 let dialýzu - tedy náhradu za umělou ledvinu. Dnes již byl tento nesmyslný zákaz zrušen, ale stále se někde, i u nás, objeví nějaké diskriminační nařízení.
Například přesně před rokem, kdy byly nemocnice financovány z pevných měsíčních přídělů, jako bylo například kardiocentrum v pražské Fakultní nemocnici Královské vinohrady, se toto oddělení obrátilo na ostatní lékaře se žádostí, aby jim neposílali k úzce vymezeným a z hlediska lékařů velmi specializovaným kardiochirurgickým výkonům pacienty nad sedmdesát let věku. Toto nařízení bylo zrušeno ihned po měsíci provozu, kdy se tehdy brala v úvahu především lékařská hlediska. Ve věku nad 75 let je totiž zdravotní riziko deset procent, ale průměr činí pouze dvě procenta. Kvůli osmiprocentnímu vyššímu riziku byli tedy starší lidé celý měsíc dopravováni na jiná lékařská pracoviště.

Západ je v této oblasti jako obvykle krok před námi. Byla zde už před několika lety vypracována pravidla, při kterých ještě lze používat drahé léčebné postupy a přístroje a při jejich nedodržení se lze snadno domáhat u soudu peněžní náhrady.
U nás by pacient s podobným přístupem asi těžko uspěl. Přístup k léčbě staršího člověka zcela závisí na názoru lékaře nemocného pacienta, u někoho se tedy člověk dočká léčby, u jiného možná ne.

U nás má stále zdravotnictví problémy, VZP například dluží nemocnicím na platbám asi 5 miliard korun, takže asi v brzké době nehrozí, aby nerozhodoval při postupu léčby pouze věk pacienta. Riziko komplikací bude vždy větší u starších lidí, ale kdo s čím zachází, s tím také schází.

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz