Po několika dlouhých měsících se konečně blíží aféra Moniky Lewinské ke konci. Ironií je, že prezident nečelí hrozbě svého odvolání díky onomu sexuálnímu styku, ale díky tomu, že "zatajoval" podstatné skutečnosti. Je to ale doopravdy takový zločin? Lhát proto, aby se veřejnost a vůbec, celý svět dozvěděl, jaký že to mladý proutek sedí v Bílém domě. Možná ano, ale kdyby se někdo z nás ocitl v této situaci, asi bychom se zachovali stejně.

Dvě třetiny Američanů si přejí, aby aféra skončila, a aby prezident zůstal i nadále ve svém úřadě. Někteří asi vědí, jaké to je, být obžalován se sexuálního styku a proto prezidenta chápou. Kdyby ale nebylo tvrdohlavého vyšetřovatele Kennetha Starra, který, jak se dnes zdá, více než o shánění skutečných důkazů se staral o to, aby jeho jméno v Americe bylo spojeno s tímto skandálem a aby získal pověst skutečně nezávislého vyšetřovatele. Tato aféra uškodila mnohem více Spojeným státům, než prezidentovi samému. V některých zemích, které považují Ameriku za svého předního ideologického nepřítele, kam patří třeba i Irák, se této aféry samozřejmě využilo k dalšímu pošpinění tohoto předního světového státu. Tyto země, ovládané zkorumpovanými úředníky a obydlené zaostalými, polonomádskými lidmi, kde jsou ve jménu náboženství prováděny atentáty a vraždy, nelze brát samozřejmě vážně. Vážné to ale je, pokud se tento stát dostane ke zbraním, kterými může ohrožovat polovinu světa. Kdyby tu nebylo USA, tyto země by již dále vedly další nekonečné války se svými sousedy a z tohoto pohledu je snížení prestiže USA skutečně vážné.

Bílý dům, který po celkem překvapivém vítězství Demokratické strany začal spoléhat na to, že hlas lidu nedovolí prezidenta odvolat ze svého úřadu, dnes zjistil, že nebezpečí odvolání je blíže než kdykoli předtím. Situace se totiž podstatně změnila a Kongres začal s procesem odvolání prezidenta. Billu Clintonovi tak teď skutečně teče do bot. Pokud by byl odvolán, byl by tak pouze druhým prezidentem v dlouhé historii USA, který byl odvolán proti své vůli. Prvním prezidentem, který byl se svého úřadu sesazen, byl Andrew Johnson v roce 1868. Tím druhým odvolaným prezidentem měl být Richard Nixon, díky tomu, že se jeho lidé vloupali do budovy Demokratické strany - aféra Watergate -, který se ale zachránil před celosvětovou hanbou tak, že raději sám - a rád - odstoupil.

Proces odvolání prezidenta začíná hlasováním v právním výboru, kde mají převahu republikáni a totéž se poté zopakuje v Senátu, kde rovněž vládnou neomezenou mocí republikámi. Ze svého rozhodnutí se nenechají ani zviklat některými experty, kteří naznačují, že pokud bude prezident odvolán, bude v budoucnu snadnější odvolávat další nepohodlné prezidenty.

Překvapivé vítězství demokratů v letošních volbách brali republikáni jako hlas veřejnosti, která chce, aby prezident, i přes své lhaní a křivé přísahání, zůstal na svém místě a šéf republikánů ve směmovně Newt Gingrich díky tomu odstoupil ze všech funkcí. Nyní jsou ale republikání plni bojovné nálady a plni chutí prosadit v Kongresu odvolání prezidenta. Co se stalo, že změnili názor? Místo Gingricha totiž nastoupil na jeho místo texasan Tom DeLay, který chce stůj co stůj prosadit impeachment (odvolání) a rozhodně by se nespokojil s pouhýn napomenutím prezidenta ze strany Kongresu. Ale i on balancuje na ostří hrany. Tato jeho jistě úctyhodná snaha po spravedlnosti může jeho straně v příštích volbách výrazně uškodit. Pokud totiž nebude respektovat přání lidu a prezidenta se díky jeho snaze podaří odstranit, může se stát, že republikánská strana v příštích volbách výrazně prohraje. Voliči, a zvláště američtí, kteří si velmi cení své svobody názorů, republikánům nikdy nezapomenou, že nerespektoval hlas veřejnosti. Ano, Kongres má právo odvolat prezidenta, ale možná si tím současně spálí všechny mosty.

Miroslav Kučera
Autor je šéfredaktorem serveru Interval.cz