Pátek 26. dubna 1996
To víte, pane premiére, lidi jsou hrozný svině
Pan premiér Klaus vyjádřil v úterý před novináři podiv nad tím, že lidi se ani tak moc nezajímají o obsah jeho poslední knížky politických a ekonomických esejů a že kašlou na krásné obrázky Adolfa Borna a starají se, z jakých pochybných finančních zdrojů je vydání knížky zaplaceno. Holt, pane premiére, lidi jsou svině a starají se o to, o co by se starat neměli.
Jako třeba o ty peníze, co přišly od Lajose Bacse z Budapešti a Radjiva Sinky z ostrova Mauricius. Dělalo to bratru sedm miliónů, půl na půl, jako by se Bacs s Radjivem Sinkou na tu dlouhou štreku světa domluvili. Horší je, že Bacs je podle včerejší Mladé fronty dnes třináct let po smrti. To je samozřejmě lež jak věž, protože Bacs je mrtvý let jen devět.
Sinka je naživu, jenže má to stejný efekt, jako by byl v urně. Nedal by ani brďol žádné straně na rodném ostrově, natož pak straně v nějaké Tramtárii. Jak vidno, pan Sinka je rozumný člověk. Dali vy byste svých tři a půl miliónů Mauricijské demokratické straně? Nedali. A kdybyste náhodou dostali tři a půl miliónu od pana Sinka z ostrova Mauricius, asi byste se ptali, není on ten Sinka nějakej magor? Proč mi posílá tři a půl miliónu? To je proto, že holt myslíte jako ti nedobří lidé, co je nemá rád pan Klaus a kteří se zajímají, odkud ty peníze chodí a proč je kdo dává, na vydání knížky nebo na vítězství politické strany, do které mu nic není.
To ve voliéře ODS se myslí jinak. Dostanou tři a půl miliónu od člověka, o kterém nikdy neslyšeli. Je to tím, že čistému vše čisté. Láska k ODS je přirozená lidská potřeba jako pohlavní pud nebo žízeň a není tedy divu, myslí si činovník ODS, že do nějakého pána na ostrově Mauricius vjede rapl a utíká na poštu se složenkou na tři a půl miliónu.
V televízi říkali, jak to chodí v Anglii. Tam jsou dárci utajovaní a na veřejnost se dostanou jen škandálem, srkz tisk. Takže se aspoň v něčem anglickému standardu blížíme. Chválabohu!
Lingvistická rozepře učenců různého zaměření
První týden vydávání Neviditelného psa se chýlí ke konci, i navštívil jsem pracoviště INTERNET CZ abych vyzkoumal, jaká je tam nálada a zda se nechystají mne vyhnat, inu, jako psa. Vše bylo však zalito sluncem doslova i obrazně, s jedinou výjimkou, a tou byla letmá lingvistická rozepře, již jsem vedl s přítelem Tomem Vildem, mým html guru.
S jemnou výčitkou nalistoval na obrazovku NP (Neviditelného psa) řka, že mi tam opravil gramatickou chybu. Překvapitlo mě to, neboť vím o mnoha svých chybách charakterových a osobnostních, leč v gramatice nechybívám.
"Tady je to," děl Tom a poklepal na monitor. Šlo o včerejší článek Viribus Unitis (Buďme jednotni), pojednávající o panu Příhodovi. To je v prdeli, pomyslil jsem si, tady je napsáno, že je to v prdeli a já původně napsal v prdely!
"Měl jsi tam tvrdý y," děl Tom. "Tak jsem ti to opravil."
"To je chyba," odvětil jsem.
"To byla chyba! Teď je to správně!"
"Ty mi nerozumíš. Tam mělo bejt v prdely a ne prdeli!"
"Jenže to je špatně!"
"Není! To je básnický záměr!"
Bylo to setkání Marťana s Merkuřanem. To je v prdeli, myslel si zřejmě Tom, co to ten vůl povídá o básnickým záměru? Prostě se sek a teď kecá. A já si myslel - to snad není možný, aby si myslel, že nevím jak se píše v prdeli a jak je možný, že člověk tak vzdělanej a naveskrz ušlechtilej necítí jazykový valér podpořený gramatickou extravagancí v paradoxní situaci oné scény s panem Příhodou?
Nakonec to vše dobře dopadlo, chybu nechybu obnovili. Já se zařek, že budu méně experimentovat s gramatikoou a Tom, nejspíš, si řekl, že mi do textu nebude sahat, ani když tam bude babyčka s tvrým y.
Některá zvířata se dokáží zastoupit
Pes a prase má styčné body. Jsou to savci, čtyřnožci a nelámou si hlavu se špínou kolem sebe. Na toto téma bylo mnoho vyřčeno, zejména co do frapantní rozdílnosti povahy oproti čistotné kočce. Nebožtík Gordon a nyní i Bart se pokoušeli (pokoušejí) napodobit ptáky a létali by jak bájný Pegas, kdyby měli křídla. Až dnes jsem si všiml, že zástupnost se zdaleka nemusí omezit na říši savců či ptactva.
Máme na zahradě smuteční vrbu, dárek tety Blanky (později seznámím), kterou jsem před dvaceti lety zasadil do nejsuššího kouta v naději, že to odporné koště co nejdřív chcípne. Dnes je to nejmohutnější a nejnápadnější strom v zahradě, návštěvám ho ukazuju a chlubím se, že jsem ho sázel já. Bartovi se strom líbí, protože jeho frňousy dosahují až k zemi a dělají tam domeček.
No a tak se stalo, že Bart se přichomejt k hadici, jíž jsem kropil záhon a patřičně mokrý nažmach odběhl do svého stromovitého domečku. Pak se vracel a já na něho koukám a říkám si, ten pes nabyl zlatistého lesku! Nejdříve jsem ten jev přičítal lomu slunečních paprsků ve vodní přepršce, ale tuto teorii bych dlouho proti Newtonovi neudržel. Pak mě napadlo, že to psí prase se namočilo do nějakých zvratků, avšak ani tahle verze mě neuspokojila, protože jediný, kdo zvracívá v naší rodině jsem alkoholický já, a to jen zřídka a na místech zvracení vyhražených. Od heuristické metody induktivní jsem tedy ppřešel k dedukci, ohledal faktický materiál, totiž Bartovu nažlucenou hlavu a - úžas. Byl to pyl!
Rotweiller proměněný v obrovitou včelu! Dokázal na svoji kýblovitou hlavu nalepit tolik pylu, že být to mouka, mohli byste z ní upéct koblihu. Pokud jde o oplodňovací potenciál, Bart byl v tu chvíli nadupaný jako vrbí Casanova. Mohl by oplodnit celé lesy smutečních vrb, celý smuteční prales, celou Amazonii vrb. Mohl by se vznášet a vířit kolem poddajně skloněných štíhlounkých paží a hýřivě rozdávat život vpravo vlevo, podoben Bohu zkříženého s býkem. Je to však pes. Neumí létat. Není ani Bůh ani býk. Je to hovado se žlutou palicí. Tak jsem mu ji opláchl hadicí a vydrbal ručníkem. Poezii udusil charakteristický pach mokré psí hlavy.
Tak i ty Číňani
Boris Jelcin je v Číně a trpí absťákem u minerálky s Tiang Ce-minem. Jedno zadostiučinění dostal. Tiang Ce-min je s ním zajedno, že se NATO nesmí hnout východním směrem ani na metr. Znamená to, že o tom, co smíme a co nesmíme už nerozhodují jenom Rusové, kteří si na to zvykli, ale i Číňani.
Tomáš Hrubý o tom psal ve svém sci-fi cyklu V soumraku lidstva už ve dvacátých létech. Popisuje, jak na Hradčanech sídlí čínští okupanti, znásilňují prsatá česká děvčata a usoužené a usouložené je pak házejí do Jeleního příkopu, kdež odplouvají Brusnicí směrem k dnešnímu hotelu Hoffmeister. Tak tohle zatím Jelcin s Tiang Ce-minem nedohodli, aspoň doufám, protože by to nebylo pro Martina Hoffmeistera dobrý pro kšeft. Zato dohodli, že Číňan bude držet Rusovi palce, aby někdejší koncentrák zůstal aspoň ruským humnem a Rus na oplátku bude podporovat ušlechtilý čínský záměr koncentrák udržet v Tibetu a na Tchaiwanu ho zřídit. Budeme zvědaví, co na to řeknou ti, kdo do toho opravdu mají co mluvit. Rusové si zvykli, oni ti Američané si taky zvykli. Bohužel na ustupování...