Sobota 27. dubna 1996

Před deseti lety bouchnul Černobyl

Že to ale uteklo! Tenkrát jsem byl v Ostravě a točil tam televizní desetidílný seriál pro děti o technice a fyzice a všelijakých scifoidních věcech. A právě před těmi deseti lety jsme dělali seriál o atomových elektrárnách a já tam vykládal o americkém filmu Čínský syndrom. Ten je o tom, jak začne bouchat elektrárna a že čínský syndrom se tomu říká proto, že by se ten reaktor mohl protavit až do Číny.

"To holt je film, jenže ve skutečnosti se to nemůže stát!" říkal jsem do kamery a fakt jsem si to myslel (a vlastně si to myslím dodnes - že atomová energetika je tak bezpečná a tak nebezpečná, jako každá jiná technologie).

Jenže v tu chvíli už dekl černobylského reaktoru plachtil vzduchem jako ta plastiková placka, kterou učím rotwíka Barta aportovat.

Ona tehdy byla v Rusku glasnost s ručením omezeným a Gorbačov černobylskou ránu přiznal, až když ve Švédsku začali čmeláci světélkovat jako svatojánské mušky a to už jsem byl z Ostravy zpátky v Praze a volal jsem hned do té televize, jestli by nebylo dobře ten pořad přetočit.

"Jseš vůl," řekli mi. "Bude se to vysílat za půl roku. Do tý doby se všechno ututlá."

No vidíte, jak to tehdy chodilo.

Zatímco jsem byl v Ostravě, tady v Praze soused Daniel Špička organizoval domobranu a velel odmořovacím pracem. Donutil mou ženu Michaelu, aby odchytila tenkrát ještě Gordona (vlčáka, patrona našeho listu) a umyla ho šampónem a malá Irenka nesměla ven a Daniel taky nabádal jistého bolševika ze sousedství, aby sundal prádlo.

"To jsou pomluvy imperialistické propagandy za účelem podlomení základů našeho ztřízení!" děl soused bolševik. "Můj vnuk vykonal ověřovací pokus. Umístil ústřižek filmu o citlivosti 21 DIN do světlotěsné schrány a vystavil ho expozici té vaší radioaktivitě a po vyvolání shledal, že film je čirý!" A šel se ostentativně opalovat.

Že to ale uteklo! Vnuk pokusník pak dostal o pár let později o Palachově týdnu pendrekem a stal se z něho rozumný člověk. Daniel zůstal rozumným člověkem a já věřím na bezpečnost reaktorů - má to Bůh roztodivnou čeládku!

Máme první týden za sebou

Máme ho za sebou - tím myslím Toma a sebe, kteří Neviditleného psa vyrábíme a vás, co ho čtete. Vím, že se v sobotu u nás Internet málo prolejzá, protože ho máte většinou v práci nebo ve škole a tak bych rád tahle sobotní vydání ladil tak trochu oddychově, abych je přidal jako dodatek k pondělníku a normální zpravodajství by zasmrádlo. V prvním článku jsem si zavzpomínal a v tom druhém bych se taky rád trochu ohlídnul. Všímal jsem si spíš škandálů a kuriozit (Gordon Bennett psal: Do novin nepatří zpráva o tom, že pes pokousal pošťáka, ale o tom, že pošťák pokousal psa). Ale udály se i věci rozumné a pozitivní, dokonce i parlament schválil pár zákonů (ten průšvih se slovenskou hranicí raději nepřipomínat). Co ovšem považuji za nejlepší a nejzávažnější - a teď mluvím zcela vážně - je palestinské rozhodnutí vypustit pasáž o likvidaci státu Izraele ze své základní charty. Zpráva o tom jaksi zapadla a vyšuměla, protože nebyla dostatečně mediálně efektní. Byla však možná nejdůležitější od začátku roku. Spor Palestinců s Izraelci bude trvat ještě dlouho a zcela neutichne nikdy. Ovšem genocida jako program - to byla snětivá rána, z níž vycházel smrtelný puch po desetiletí. Je asi dobře, že se o tak důležité věci mnoho nemluvilo. Mluvení rozněcuje vášně, popouzí hlupany, aby se zviditelňovali - a dobré věci, jako je víno a sýr, zrají v šeru a tichu. Biblická země je nádherná a moc bych přál všem, kdo v ní žijí, aby se smířili.

Bart vrčel na messengera

Tyhle hochy na kolech a motocyklech obdivuju. Jeden mi dneska přivezl message (nechce se mi napsat pytlík nebo obálku, to zní příliš všedně) a Bart na něho vrčel, co vrčel - on řval a na hřbetě byl zježený jako bizon a messenger šel pořád s tou messagí a připadal mi jako pošťák z čapkovy pošťácké pohádky, který se trmácí až by se utrmácel, jen aby dostál povinnosti. Bál jsem se, aby mu Bart neprokousl kaťata přiléhavice, ale naštěstí se pes omezil na zvukové a optické efekty. Je ale vidět, že dospívá a začíná být pěkně ostrý. Takže ke mně nelezte přes plot a raději mi mailujte. Těm, co to udělali, moc děkuju! Snad jsem žádnému nezapomněl odpovědět.

Povídka na sobotu

Ondřej Neff: ©

Když jsem se probudil, někdo stál u postele a upřeně se na mě díval. Měl zvláštní, věru neobvyklou tvář, a přece mi připadala povědomá. Byla okrouhlá, bez nosu a očí a usměvavá ústa byla svisle, s koutky obrácenými vpravo. Ten úsměv byl natolik široký a přátelský, že jsem se zapomněl polekat.

"Dobré jitro," řekl neznámý. "Máme dnes hezký den!"

"Dobré jitro,"odpověděl jsem poněkud zmateně. "Promiňte dotěrný dotaz, ale... Kdo jste?"

"Jsem ©," řekl neznámý.

"©? Jaký ©?"

"Jsem váš ©, pane."

Posadil jsem se na posteli, spustil nohy na zem a zašátral bosky po trepkách. Jednu jsem nazul, druhá někam zapadla. © mi ji přisunul.

"Děkuji, jste velice laskav," odpověděl jsem. "To nemuselo být."

"Ale ano," odpověděl ©. "Jsem tu k vašim službám."

"Jakým?"

"Především k ochraně. To je ten správný výraz, ano, k ochraně."

"Copak mi něco hrozí?" zasmál jsem se. Znělo to nuceně. "Před kým?"

"Před každým, kdo by vás chtěl použít."

Vstal jsem a zamířil do koupelny. © šel za mnou. Držel se v odstupu dvou, tří kroků. Pokusil jsem se zavřít dveře. Nedovolil mi to. Chvilku jsme se tahali za kliku, © byl však silnější. Zmocňoval se mne neklid, dokonce strach. Kartáček na zuby a sprcha mi posloužily jako útočiště. V teplé přepršce jsem horečně přemýšlel. Tenhle © musí být blázen, utekl odněkud z ústavu pro choromyslné. Musím zavolat Hance, nebo ještě lépe na policii. Ovšem, na policii, vždyť on mi vnikl do bytu a roztahuje se tu, jako by byl doma!

Za ©ova vlídného dohledu jsem se oblékl. Jakmile jsem však sáhl po telefonu, stiskl mi zápěstí. Měl ruce ze železa.

"To nemůžete, pane."

"Jak to? Ze svého telefonu můžu..."

"Kdyby s vámi někdo mluvil," řekl ©, "je to použití. To váš majitel povolí jen za podmínek stanovených smlouvou."

"Majitel?" zasmál jsem se neupřímně. "Copak jsem něčí otrok?"

"Ne," odpověděl ©. Jeho trpělivost byla nekonečná. "Jenom má ©."

"Někdo má © na mě?"

"Dá se tak říct."

"Kdo, proboha?"

"To já nevím, pane."

"Jak to, že nevíte tak základní věc?"

"Pro mě je základní věcí vaše ochrana, pane," odpověděl ©.

Staral se o mě, pravda, vzorně. Opatřil mi jídlo a pití, dovolil mi číst noviny a poslouchat rádio a dívat se na televizi. Knížky v knihovně jsem směl číst polibosti. Jenom k telefonu mě nepustil a o vycházce nebyla řeč.

"Copak tu musím zůstat, dokud nezpráchnivím?"

"Jistě ne, pane," odpověděl ©. "Váš majitel pravděpodobně jedná o nejlepší podmínky pro vaše použití."

Dočkal jsem se za několik dní. Přišlo to znenadání.

"Jdeme," řekl © a šli jsme. Tak to bylo prosté.

Dostal jsem se do veliké vily, postavené na přelomu století k zcela odlišnému životnímu stylu, než jaký se vede dnes. Rychlokvašný zbohatlík z doby reálného kapitalismu ji zřejmě koupil na radu nějakého vtipálka. Před vchodem do vily stál vůz BMW, za domem bazén. Vila byla plná hostí. Vypadali, jako by se ve svých fialových sakách narodili.

Majitel mě všem představil.

"Mám na něj ©," oznámil jim. Ohlédl jsem se. © stál za mnou, v odstupu dvou kroků, jak měl ve zvyku. Bylo vidět, že jsem na hosty udělal dobrý dojem. Můj nový majitel mě držel ve vile několik dnů. Pak jsem ho omrzel a prodal mě kterémusi příteli. Jak jsem vyrozuměl z jeho řečí, ani o mě tolik nestál, prostě mě chtěl majiteli oné vily vyfouknout, jak se vyjádřil doslova. Dával mi dokonce najevo cosi jako pohrdání. Byl jsem přece jen už trochu okoukaný. Trochu mě to mrzelo, nicméně jisté výhody mi nové postavení přineslo. Směl jsem ven, mezi lidi.

Dokonce se mi stalo, že jsem potkal přítele K., následovaného ©em, který se tomu mému podobal jako vejce vejci.

"Ty taky?" volal jsem na něho už zdaleka.

"Taky, taky. Jak se ti daří?"

Vyprávěl jsem mu, ke komu jsem se dostal.

"Já to mám horší. Patřím agentuře a jsem na roztrhání. Lítám jak hadr na holi."

To ho už jeho © chytl za loket a někam odváděl.

"Agentuře se vyhýbej!" křičel na mě přes rameno.

Takto jsem potkal ještě několik jiných známých provázených ©y. Všichni se ke mně chovali přátelsky. Jen jeden ohrnoval nos. Hned jsem uhodl, proč: jeho průvodce nebyl žádný ©, ale ® a nos držel vzhůru jak hromosvod. Párkrát jsem ho potkal. Ani nepovažoval za nutné mi odpovědět na pozdrav. Satisfakci jsem dostal, teprve když jsem ho jednou viděl, jak dole na Václavském náměstí div nevrazil do jednoho s ™ v patách. Zlomil se v pase, klaněl se div svým pyšným nosem neryl zem, jenže chlapík chráněný ™ ho ani neuznal vhodného za pohled.

Tenkrát mě svět docela bavil, šel jsem z ruky do ruky a že to byly ruce lidí, kteří mi byli docela sympatičtí. Zacházeli se mnou vlídně, projevovali o mě zájem, někteří si mě hýčkali. V té době jsem jednou potkal Hanku. Bylo vidět, že mě má ještě ráda, dávala to najevo a snad na mě byla dokonce pyšná. Můj © mě k ní však nepustil, směl jsem jí jen z dálky zamávat. Odpověděla mi hezkým úsměvem. Mohla se dohodnout s mým majitelem na ceně a dobře to věděla. Byl jsem jí vděčný, že to neudělala - bylo by to trapné pro nás pro oba.

Tahle pohoda však netrvala dlouho. Začal jsem být přece jen ohmataný a ošuntělý a můj majitel mě zase prodal a pak už jsem šel z ruky do ruky. Za měsíc jsem vystřídal sedm majitelů! Podle toho, co mi © říkal, cena hrozivě klesala.

To byly zlé štace. Můj © už taky začal trochu liknat, hleděl si mě méně přísně, než dřív. Dostal jsem se do rukou studentů, to se mi docela líbilo, ale taky všelijakých šupáků a polo a celopodvodníků. Ráno při čištění zubů jsem se vždycky zděsil, o co hůř vypadám, než včera. Nakonec jsem si zuby přestal čistit - stejně jsem o všechny přišel.

Takhle zajdu na úbytě, napadlo mě jednoho rána. Byl už jsem tak na dně, že mě to poznání ani nevylekalo.

"Jak to?"

Najednou jsem si připadal jako nahý uprostřed davu.

"Počkejte, jak to myslíte?"

"Jak říkám."

Měl se k odchodu. Snažil jsem se ho zadržet.

"Moment, tohle přece nejde... Podívejte se na mě, jak vypadám? Přece mě nenecháte bez ochrany?"

Zoufalý jsem chodil po místnosti. Zadíval jsem se na telefon. Zavolám Hance, rozhodl jsem se. Jsem přece... volný! Ovšem, tak se na to musím dívat. Pozitivně, optimisticky. Jsem volný!

Vytočil jsem Hančino číslo. Chvilku se ozýval vyzváněcí tón. Pak mi odpověděl cizí, lhostejný úřední hlas. Přesně tak neosobní, jaký měl můj ©.

Představil jsem se. "Mohu mluvit s Hankou?"

Zavěsil jsem.

Důkladně jsem se umyl, oholil, ze šatníku vybral ten nejlepší oblek, tedy ten nejméně ošumělý. Vyšel jsem z domu.

Nadýchl jsem se svěžího vzduchu. Ranní slunce příjemně hřálo.

"Freeware..." řekl někdo polohlasně nedaleko mě. :Hele, tamhle jde nějakej freeware.:

Ohlédl jsem se. Na rohu stáli dva mladíci, něco si říkali a prohlíželi si mě se zřejmým zájmem. Ohlédl jsem se bezděčně po svém ©ovi. Do podobné situace jsem se dostal už dřív, ovšem © vždycky včas zasáhl a ochránil mě. Jenže teď byl pryč!

Otočil jsem se a rychlým krokem se snažil vzdálit. Ohlédl jsem se. Přidali do kroku. Rozběhl jsem se. Taky za mnou utíkali. Proti mě šli nějací lidé a zvědavě se dívali na mne a na ně, na uprchlíka a pronásledovatele.

"Je to freeware!" křikl jeden z mladíků.

Přede mnou červená a bílá, zuby v usmívajících se rtech. Napřažené ruce.

"Freeware..." říkali ti lidé žádostivě.

Byli už docela blízko a v tu chvíli mě napadlo, že mě roztrhají.

Nemýlil jsem se.

Disclaimer:

Tato povídka je literární freeware. Můžete ji číst, kopírovat, krátit, prodlužovat, podepsat svým jménem. Můžete ji tisknout, tesat do kamene, odlévat do bronzu, digitalizovat i bagatelizovat libovolnou technikou. Eventuální újma, která vám z vašeho nakládání s tímto freewarem povstane, však padá čistě na vaši hlavu, neboť jakákoli ochrana se nevztahuje nejen na povídku a jejího autora, ale ani na vás, čtenáře a uživatele.