Pondělí 29. dubna 1996
Bez peněz do politiky nelez
Řeknete si možná, proč jinak lidi lezou do politiky, než aby na tom něco trhli! Důvody k politickému angažmá jsou obvykle jiné. Někdy dokonce i slušné.
Buď jak buď, v Moraviapressu v Břeclavi už vytiskli hlasovací lístky, takže volby nejspíš nevyhnutelně budou. Politici z toho mají těžkou hlavu - všimli jste si, na kolika billboardech si ji podpírají? Pan Lux, kupříkladu. Má na jednom billboardu napsáno, třikrát a dost. Povídala mi tuhle Manča: a myslíš, že by moh i počtvrtý? V jeho věku? A já na to - ale ne, to on to myslí jinak. Třikrát, a pak kriminál nafurt! Tak toho volit nebudu, to spíš pana Zemana, ten si bere fešandu i na plakát, pravila Manča a odebrala se na E 55.
Hodně řečí se nadělalo i kolem kauce, co musejí strany zaplatit, aby je do voleb pustili. Včera se k tomu vyjádřil i pan prezident. Kdo si peníze nedovede sehnat, je neschopa neschopná, tak nějak to řekl. Běží ovšem ještě o něco jiného. Fotbal se hraje podle jedněch pravidel, ferbl taky, dokonce i kuličky podle pravidel toho kterého důlku (v televizi říkali, že se od roku 1989 přestaly u nás kuličky hrát, že by to byla hra podporovaná StB?), a volby taky. Pan Štěpán je ještě z dob kuličkových zvyklý, že pravidla určoval on. Jenže kuličky se hrát přestaly, o volbách se nerozhoduje v politbyru, a když bylo řečeno, že bez peněz do politiky nelez, měl pan Štěpán buď zaplatit, nebo hrát místo politiky třeba biliár. To je však příliš racionální úvaha. Některé hlavy dávají přednost méně racionálním myšlenkovým postupům. I napadlo je kupříkladu, že si hlasovací lístky natisknou sami. Z toho ovšem kouká kriminál a kdyby to udělali třikrát a mezitím vyhrál pan Lux, po roce 2004 půjdou nafurt do basy.
Zato rozhodnutí volební komise klasifikovat stranu Jiřího Dienstbiera a sekyrkového Bodenlose SD-LSNS (připomínám, že pan Bodenlos, šéf LSNS a tudíž i nadřízený obyčejných papírových novin Svobodné slovo proslul tím, že řešil sousedský spor se sekerou v ruce) jako koalici a nikoli stranu (takže potřebuje 7 procent ke zvolení a ne 5, podotkněme, že v preferencích má 3), je taky takové měnění pravidel za chodu. Komise už jednou SD-LSNS uznala za stranu a Dienstsbier a sekyrkový Bodenlos a hoteliér Baránek si taky nechali v Břeclavi natisknout ty lístky. Tedy, mezi námi, já být tou komisí, tak je klasifikuju jako koalici od samého začátku, protože i rotweillerovi Bartovi je jasné, že pokud by Pánbu nebyl doma a oni těch 5 procent dostali, šupem by se rozdělili, jenže o to právě jde: mělo to být od začátku! Tohle, co komise předvedla, je slovanská střapatá nesolidnost, zkrátka láptě, zavšivený plnofous a slovo, které nic neplatí.
Dva žvanivé výroky
Vladimír Mečiar se obořil na českou levici, že podrazila schválení česko - slovenské hranice (což měl pravdu) a prohlásil, že byla protislovenská vždycky, a to je lež jak věž.
K pamětnictví zde netřeba být Metuzalemem. Byla to česká levice, která hrála hru na záchranu republiky (jako teď hraje hru na záchranu ubohých Saboťanů - nepřipustíme, aby kvůli kamenům byli obětováni lidé!) v době, kdy nebylo co zachraňovat, protože soudržnost státu byla v troskách. Kdyby se sociálním demokratům a komunistům a přilehlým -ům tehdy podařilo, oč usilovali, dnes bychom hlady okusovali pomlčku. Byl to Petr Pithart, tedy rozhodně žádný exponent pravice, kdo z postu českého premiéra nabízel Slovákům dvojdomek. Víte, nenarodil jsem se s jednou nohou (pravou), jednou rukou (pravou) a jednou mozkovou hemisférou (pravou). Musel bych však být slepý, kdybych neslyšel stále jednu melodii hranou zleva. Vždycky se stanoví nějaké heslo, pokud možno líbivé (udržíme federaci; ani jednoho Saboťana nezaprodáme), a pak se jen mlátí do bubnu. A vidíte, ono to vždycky projde. I kdyby historie měla tisíckrát dokázat, že to byly jen hesla a fráze, vstanou noví tlučhubové.
Boris Jelcin je autor druhého žvástu, na závěr svého pobytu v Pekingu. Pokud prý zvítězí komunisté, bude v Rusku občanská válka. Kdo by v téhle říši zla, kde každý je něčí otrok a někoho otrokář, kdo by s kým bojoval podél osy demokracie - diktatura? Dovedu si dokonce představit, že komunistická vláda by byla v Rusku stabilnější a mohla by si dovolit větší vstřícnost vůči Západu a tedy i nám, protože by měla podporu obyvatelstva.
Kdo by šel v Rusku střílet na barikády, kdyby zvítězili komunisté? Všichni by popadli ešusy a běželi se postavit do fronty na jáhlovou kaši!
Hlučná sobota
Soused Daniel si nechal do domu zabudovat poplašné zařízení. Po léta jsem sloužil jako poplašné zařízení já. Když se ženou a dcerami na delší dobu odjel, já chodíval k nim a rozsvěcel tu v kuchyni, tu v koupelně, tu na schodišti, aby si zločincové mysleli, že je dům obydlený. No a teď má Daniel doma elektroniku.
Já taky, už dobře deset let, jenže jsem ji nechal zakysnout, prostě, nepoužívám ji. Ona to byla pěkná otrava, pořád něco troubilo, na zítřek si nechám historku o jednom takovém troubení, zkrátka, přestal jsem to zapínat.
"Ty máš primitivní zařízení," řekl mi Daniel, když jsem ho před časem nabádal, aby se na poplašné zařízení vykašlal. "Dneska je už nová generace čidel a spínačů!" Prostě, nedbal a udělal ze mě živou extenzi svého harwaru. Vysvětlil mi, kde je spínací skřínka (nepovím), kde od ní visí klíček (dvojnásob nepovím), jak tu věc zapnout a kolik času mi zbývá, než se aktivuje a já kýval a ujišťoval ho, že si to všechno budu pamatovat a že se o všechno postarám a zavolám policii atd.
No a v sobotu byl Daniel s rodinou včetně psa pryč a ta věc začala troubit. Policii jsem nevolal. Řekljsem si, že všechno zvládnu sám, nebo skoro sám.
Žena Michaela, rotweiller Bart a já, to bylo složení komanda, které proniklo do Danielova běsnícího domu. Oni tam mají dvě sirény - jednu vnitřní na nervové paralyzování vetřelce a druhou vnější. V danou chvíli jsem byl pod vlivem vnitřní sirény já a nervy mi paralyzovala perfektně. Kde je ten klíček? KDE JE TEN ZATRACENEJ KLĺČEK? Nedokázal jsem si vzpomenout.
Snažil jsem si vybavit Danielovy duševní pochody. Kam by mohl ušlechtilý a důmyslný muž jeho typu umístit klíček od poplašného zařízení? Michalea mi hulákala do ucha, že zřejmě do skřínky, kde má koňaky a whisky, jenže já si nemyslel, že by dal klíček do míst, kam sahá nejčastěji. Napadlo mě, že do té spínací věci praštím sekyrou, jenže právě na takové zásahy jsou tyhle věci dělané a dokáží jim pozoruhodně vzdorovat. Siréna najednou sama od sebe zmlkla a já si oddych, ale jen na pár vteřin. Potřebovala si oddychnout, bestie.
No, nakonec jsem klíček našel na (dvojnásob nepovím) a skřínku otevřel a spínač nastavil na neutrál, jako že jsou všichni doma. Trio Michaela, Bart a já prolezlo dům od sklepa po půdu jakož i zahradu, všechno jsme zase zamkli a šli domů.
Večer volal Daniel.
"Představ si, jakej jsem vůl!" hulákal do telefónu. "Jeli jsme na vejlet a já si řek, dneska nezapomeneš zapnout poplašný zařízení. Já si dokonce myslel, že jsem ho zapnul a na vejletě jsem byl úplně klidnej. Přijdu domů, kouknu do skřínky a ono bylo vypnutý!"
Mám rád přítele Daniela.
Bart není zcela dospělý
Mezi rotweillerem Bartem a jeho předchůdcem v našem domě ovčákem Gordonem jsou četné rozdíly. Bart je, řekl bych, šikovnější, než býval Gordon. Kupříkladu se naučil otevírat si dveře, což Gordon nikdy nedokázal (zato to umí Ben, pudlík mé švagrové Yvony).
To zásadně mění ranní rituály naší rodiny.
Já se ženou Michaelou a dcerou Irenou bydlím v prvním patře, syn David v přízemí a Bart má pelech u vchodu. Asi tak před měsícem se zřejmě začal probouzet ještě dřív, než já (ač je to k nevíře, jsem značně ranní ptáče a Tom Vild ze začátku býval šokovaný, když se podíval na hodinu, kdy jsem uploadoval Neviditelného psa na server INTERNETu. Jakmile jsem zapnul počítač, uslyšel to a šup a už byl nahoře. Otravuje nejdřív Michaelu, protože ona je Paní Žrádlová, kdežto já jsem Pan Procházka a v hierchii významnosti stojím o stupeň níž. Jenže teď už nečeká, až zapnu počítač, přichází, kdy se mu uzdá, že nastalo ráno a stal se z něho Pan Budík.
Nenařiditelný a nevypnutelný.
Včera přišel vzbudit nejdřív mne.
Byl jsem tím kupodivu potěšený. Už jsem vlastně ani nespal, potácel jsem se v polospánku a lovil v kalných vodách mezivědomí nápady, občas na udici něco chytnu. Tentokrát nic, psí čumák vstoupil do hry dřív, než rybka začala ťukat. Polichotilo mi, že jde nejdřív za mnou a cítil jsem to tak trochu jako vyznamenání.
Zdravil jsem ho a velebil jeho čilost a děkoval mu za přízeň.
A on?
Zvednul nohu a pokropil mi roh knihovny.
Ještě není zcela dospělý pes.