Úterý 30. dubna 1996
Bacha! Dnes se pálejí čarodějnice! Nenechte si ujít!
Každý si najděte svou čarodějnici! Sirky sebou!
Prijel Solana
Přijel k nám šéf NATO Javier Solana. Je to sympatický brach. Ve svém sáčku a polooholenou bradou vypadá jako milý besedník z akademického klubu. Taky řeči, které vede, se dobře poslouchají. Plné členství v NATO, žádné politické a nevojenské přicmrdávání prý přichází v úvahu! Čímž dělá narážku na poslední ruskou udičku, nahozenou do světového rybníka. Moskva by prý akceptovala naši politické začlenění do NATO bez vojenského angažmá.
Všímejme si jednoho zdánlivého detailu, týkajícího se atomových zbraní na našem území. Vláda hovoří v tomto smyslu opatrně, aby nepopudila Moskvu i naši veřejnost. Bohužel nikdo neřekl naplno, oč v NATO jde a proč v uplynulých padesáti letech se mezi komunistickou říší a demokratickým Západem nestrhla atomová válka.
Bezpodmínečné jaderné odstrašení je základní pilíř obranné politiky Západu. Agresor si může být jist, že Západ sdružený v NATO odpoví všemi prostředky včetně atomovými zbraněmi, bude-li napaden. Tato odezva je v podstatě předsouhlasena, tedy nebude se o ní sáhodlouze diskutovat v parlamentech. Jenom toto opatření zabránilo Moskvě v systematicky připravované agresi. Doktrina atomové odezvy neztrácí na platnosti, ať už je potencionálním agresorem kdokoli. Toto by naše veřejnost měla vědět, toto by si měl uvědomovat každý, kdo o našem vstupu NATO uvažuje. Vláda to samozřejmě ví, avšak veřejnosti to neříká.
Jsou dvě možnosti, obě asi stejně reálné.
Pokud se nebudeme o členství v NATO intenzivně ucházet s plným vědomí všech závazků včetně atomové spoluúčasti, hrozí nebezpečí, že nastane fáze nevyhlášené neutrality. Staneme se rukojmím ve velmocenské hře. Západ vedený Amerikou bude licitovat na naše přijetí, Rusko bude vyhrožovat přitvrzením linie, a tak se to může táhnout po dlouhá léta. Druhou variantou je vstup do NATO se vším všudy. Není to dopředu rozhodnuto. Záleží mnoho od nás, od našeho postoje, od aktivity naší politiky.
Už jednou jsme hráli pasivní hru, když šlo o Německo a jeho roli v postkomunistické Evropě. Tehdy Jiří Dientsbier promeškal šanci připojit se k jednání 4+2 a nedošlo k narovnání s Německem toho typu, jaké se podařilo Polsku. Zdá se, že tentokrát si počínáme rozumněji. Jsme v okamžiku dějinné volby víc, než si kdokoli z nás uvědomuje. Evropa se znovu utváří, nové bloky se rýsují a jde o to, zda budeme na Západě, Východě nebo v zaminovaném území někde uprostřed.
O našem osudu nerozhodují dějiny. Nejsme pasivními objekty. O našem osudu rozhodují konkrétní byrokraté s konkrétními osobními zájmy, v Bruselu a ve Washingtonu především. Je třeba posilovat pozice těch byrokratů, kteří vsadili na kartu našeho vstupu do NATO. Směšné? Říká se tomu politika.
Mluvím teď vážněji, než mám ve zvyku. Nejspíš proto, že nevím o vážnější věci, než je tato. A trochu smutné je, že úplně naplno a bez zábran se o tom dá psát jen v Neviditleném psu.
Vyjděte ven, lumpové!
Včera jsem vám vyprávěl, jak u souseda Daniela troubilo poplašné zařízení a že máme doma taky takové, jenže vypnuté.
To když bylo nové, to jsme si užili! Navíc jsme ho měli (respektive máme) propojené s bezprostředními sousedy, s Ríšou a Miládkou. Tehdy žila ještě Ríšova maminka Slávinka, velmi stará dáma, vychovaná ještě za Rakouska v klášterní škole. Byla poloslepá, vážila tak pětatřicet kilo a bylo jí devadesát. No a když my nebo oni odjížděli, přepínali jsme troubení, aby ho bylo slyšet vedle.
Tak se jednoho letního dne stalo, že jsme vyrazili celá rodina na koupání. Přepnuli jsme poplašné zařízení na sousedy a odjeli na Sázavu. Jenže se přihnala bouřka, tak jsme se vrátili.
Troubení poplašného zařízení jsme slyšeli už z dálky. A co vidíme, když jsme dorazili před dům!
Před vchodem stojí pětatřicetikilová devadesátiletá slepá Slávinka a huláká:
"Vy lumpové! Veškerý odpor je marný! Jste obklíčeni po zuby ozbrojenou policejní jednotkou! Vyjděte s pažemi vysoko nad hlavou!"
Proběhl jsem kolem ní, vnikl do domu, odemknul ovládací skřínku, vypnul poplašňák a to už ji Michaela ujistila, je my nejsme ti lumpové.
Já vyšel zase před dům a povídám:
"Slávinko, to je od vás moc hezký a já vám strašně děkuju, ono se v kuchyni tím větrem otevřelo okno a tím se ten alarm spustil, jenže co kdyby to opravdu byli lupiči a vyšli ven?"
Obrátila ke mně slepé oči.
"A co kdyby tady opravdu byla po zuby ozbrojená policejní jednotka?"
Dalo se do deště a šli jsme všichni dovnitř uvařit si kafe.
Otázka míry
Rotweiller má být velký a silný.
Bart je rotweiller.
Bart má být velký a silný.
V klasické logice se tomu říká sylogismus. Moje rodina je obsedována touto triádou. Psovi je šest měsíců a rodina má starosti, jestli není malinký a slabý. David (syn) ho bere jednou týdne do náruče a stoupá s ním na váhu. Ta už je celá zhuntovaná, protože David taky není žádný skřítek. "Čtyřicet kilo, není to málo?" stará se rodina a studuje literaturu, jaký je odpovídající váha Bartovu věku.
Na futru dveří do jídelny máme čárky. Několikateré, čárky po Davidovi, čárky po Ireně a nyní čárky náležející Bartovi. Velká čárka znamená míru, kterou podle literatury má Bart dosáhnout v dospělosti. Psisko se k ní blíží rytmem centimetr za týden.
"Je to obrovská rychlost," ujišťuju Michaelu. "Jestli mu vydrží, bude měřit do konce roku pět metrů."
"Jenže je malinkej!" běduje žena.
Do toho přijde Davidova kamarádka Kateřina, která Barta do rodiny přivedla. Její známý má rotweillera, který utáhne osobní auto.
"Na rovině," dodává Kateřina, aby mě uklidnila. To by ještě scházelo, aby do kopce!
Rodina zatím dělá čárky. Jsem zvědavý, kdy ji načapám, že zapřahá Barta do auta.
Nakonec to legrační
V domácí politice se včera zřejmě neudálo nic super, až na ten výrok o nepříteli společném Klausovi a Kalvodovi, totiž sociální demokracii. Neviditelný pes vychází teprve týden, a za tu dobu jste zde mohli nejednou číst o tom, jak Kalvoda po vzoru kancléře Langa ze dvora císaře Rudolfa maže klouzavou pastou Klausovi cestu do voleb, aby ho zastavil jako Golema. Nyní se shodli na tom, že nepřítel je Zeman.
Fajn. Bude kolem toho plno řečí a sám Zeman už si nenechal ujít příležitost, aby udělil lekci z demokracie. Nikoli nepřítel, nýbrž protivník! Tohle říká autor výroku o tom, jak je třeba jít vládě po krku. Veškerý rozruch nebude nakonec k ničemu. Kdybychom se ve volební síni měli za měsíc řídit zásadou, že zvolíme toho, kdo se nedopustil žádného hloupého výroku, museli bychom se odebrat do přilehlého hostince s kompletní sadou lístků Printed by Moraviapress v kapse. Až na to, že za tyhle lístky by nám tam nedali ani šlupku od gothaje.