Přes všechny nejasnosti je možné určit jisté rozdíly v chování "phreakerů" a "hackerů". Hackeři se intenzivně zajímají o "systém" jako takový a ztotožňují se s technologií. Phreakeři jsou více společenští a manipulují systémem přímočařejšími způsoby, aby se dostali do kontaktu s jinými lidskými bytostmi, rychle, levně a potajmu, pod stolem.

Phreakeři mají nejraději budování "mostů", ilegálních konferenčních hovorů. Deset, dvanáct konspirátorů si povídá od jednoho pobřeží Ameriky k druhému, hovory často trvají celé hodiny - samozřejmě na účet někoho jiného, pokud možno nějaké velké firmy *).

Phreakerská konference často pokračovala, ještě když její účastníci odpadávali (často pak nechali sluchátko vyvěšené) a šli po svých, do práce, do školy nebo do služby hlídání dětí, a volalo se dalším lidem, aby se do konference zapojili, pokud možno na jiném světadílu. V těchto konferencích se hovořilo o technických drobnostech, žertovalo se, přehánělo, lhalo se, povídaly se drby.

Na nejnižší úrovni telefonního phreakerství je krádež telefonních kódů. Telefonování na cizí ukradené číslo je nechutně jednoduchý způsob, jak ukrást telefonní službu. Nevyžaduje prakticky žádnou technickou dovednost. Krádeže kódů kvetly zejména na vysokých školách, vojenských základnách, a notoricky je dělali příslušníci motocyklových gangů. Později se loupeže kódů šířily mezi přistěhovalci z Třetího světa, kteří zadarmo telefonovali do karibské oblasti, Jižní Ameriky a Pákistánu.

Nejsnadnější způsob, jak kód ukrást, je nahlížení přes rameno oběti, která vyťukává svůj kód v telefonní budce. Této technice se říká "surf přes ramena" a je běžná na letištích, autobusových nádražích a na železnici. Zloději prodávají kódy za pár dolarů. Zákazník zneužívající kód nemusí mít žádné znalosti, prostě volá mámě v New Yorku, Kingstonu nebo Caracasu a beztrestně provolá ohromné sumy. Ztráty vyvolané touto primitivní phreakskou aktivitou jsou mnohem, mnohem větší, než finanční ztráty způsobené počítačovými hackery.

Od poloviny do konce osmdesátých let, dokud nebyla zavedena přísnější bezpečností opatření, "komputerizované" krádeže kódů byly doslova všudepřítomné v digitálním podzemí, jak mezi phreakery, tak mezi hackery. Dělalo se to naprogramováním počítače, který po telefonu zkoušel telefonní kódy, až se jeden z nich chytil. V podzemí se šířily jednoduché programy tohoto typu. Počítač puštěný přes noc nezřídka získal tucet takových kódů. Mohlo se to opakovat po celé týdny, až vznikla rozsáhlá knihovna ukradených kódů.

Dnes se dá během několika hodin detekovat takovéto počítačové vyvolávání stovek čísel a pak je rychle zaměřeno. Jakmile je ukradený kód opakovaně zneužit, lze to zjistit také během několika hodin. Ale v osmdesátých létech publikování ukradených kódů patřilo k základní etiketě phreakera. Nejjednodušší způsob, jak získat důvěru, byla krádež kódu touto metodou a pak nabídnout kód "partě" k volnému použití. Kódy se mohly krást a užívat bez velkých obav před odhalením a trestem.

Ještě dřív, než do amerických domácností masivně vstoupily počítače a modemy, telefonní phreakeři měli své speciální hardwarové zařízení, slavnou "modrou skřínku". Toto černé zařízení (které je dnes v podstatě k ničemu, díky digitalizaci telefonního systému) dokázalo oklamat ústřednu a umožnilo přístup k dálkovým linkám. Pracovalo na principu nápodoby signálu používaného systémem na frekvenci 2600 Hz.

Ví se, že s modrými skřínkami experimentovali na koleji v Kalifornii i Steven Jobs a Steve Wozniak, zakladatelé firmy Apple Computer. V ranných dobách phreakerství se modré skřínky nepovažovaly za "krádež", spíš to byla zábavná možnost, jak beztrestně znásobit výkon telefonu. Konec konců, dálkové kabely "tam stejně leží tak jako tak"... Komu by to tedy mělo vadit? Pokud "nepoškodíte" systém a nic fakticky "nespotřebujete", a když "na to nikdo nepřijde", copak jste někomu ublížili? Co jste vlastně "ukradli"? Nicméně, telefonní společnosti nepovažovaly modré skřínky za něco zábavného.

Když jednou v červnu 1972 zveřejnil radikální časopis Ramparts v Kalifornii schema "němé skřínky", časopis zabavila policie za asistence úředníků telefonní splečnosti Pacific Bell. Němá skřínka byla varianta modré skřínky. Uživatel mohl přijímat dálkové hovory a volající nemusel nic platit. Zařízení bylo podrobně popsáno v Ramparts v článku suše nazvaném Regulace telefonní společnosti z domova. Publikace tohoto článku byla považována za porušení paragrafu číslo 502 odstavec 7 trestního zákoníku státu Kalifornie, zakazujícího vlastictví podvodných zařízení a prodej "plánů a návodů na jakýkoli nástroj nebo zařízení, určené k obcházení telefonních poplatků."

Časopis Ramparts byl zabaven na stáncích a to mu způsobilo takové ztráty, že zanikl. Byl to závažný precedent pro otázku svobody tisku, avšak v té době se přešel bez povšimnutí případ, kdy telefonní společnost zničila radikální časpis. Dokonce i ve svobodomyslné Kalifornii sedmdesátých let se obecně věřilo, že tajemství telefonní společnosti jsou posvátná a že společnost má legální i mravní právo bránit se proti šíření takových nepřípadných informací. Většina těch informací byla nesrozumitelná běžnému člověku, takže když nebude publikovaná, nikomu nebude chybět... Tisk podobných materiálů nebyl vnímán jako součást role svobodného tisku.

Pododobný útok inspirovaný telefonními společnosti se udál v devadesátých létech proti eletronickému hackersko/ phreakerskému časopisu Phrack. Kauza Phracku se stala jedním z ústředních motivů Zátahu na hackery a vyvolala velký rozruch. Phrack byl také na nějakou dobu pozastaven, avšak tentokrát telefonní společnosti a úřady musely zaplatit mnohem větší cenu za své akce. K případu Phracku se později vrátím.

Zneužívání telefonů jako sociání praktika je stále velmi živé ještě dnes. Phreakerství se šíří mnohem agresivněji, než populárnější a obávanější "počítačové hackerství". Rychle se šíří jeho nové formy, které využívají slabých míst složitých telefonních služeb.

Mimořádně zranitelné jsou celulární telefony. Jejich čipy lze přeprogramovat na falešné identifikační číslo a telefonovat zdarma. Navíc GSM znemožňuje policejní odposlech, takže obchodníci s drogami s oblibou této techniky používají. "Prodej po telefonu" se může odehrávat (a odehrává) za použití pirátských celulárních telefonů z automobilů, které se pohybují od buňky k buňce v místním telefonním systému a jsou napojeny na dálková telefonní vedení, podobná paranoidní elektronické verzi zmrzlinářského vozíku.

Zranitelné jsou i soukromé telefonní sítě velkých firem. Preaker si vytočí lokální odbočku, pronikne do vnitřního telefonního systému, naruší ho a pak použije firemního systému, aby se provolal ven do veřejné sítě. Firma pak žasne nad sumou, kterou musí zaplatit za dálkové hovory. Tato technika je známá pod názven "odkloňování". Takové "odkloňování" dovede být mastné, protože phreakeři rádi cestují a nikdy nepřestávají hovořit. Možná nejhorší vedlejší efekt tohoto druhu podvodu spočívá v tom, že postižené firmy a telefonní společnosti se vzájemně žalují za odpovědnost za ukradené hovory. Těží z ní tedy nejen prostí phreakeři, ale i dobře placení právníci.

Zneužitlená může být i "hlasová pošta". Phreakeři si v těchto důmyslných responérech dokáží vytvořit vlastní sekce a používají je k výměně kódů a technických informací. Zneužití přímé hlasové pošty firmu přímo neohrozí. Ale když najdete na údajně prázdné pozici respondéru bandu phreakerů náruživě žvanících v jejich neproniklnutelném žargonu, máte z toho pocit takřka mystického odporu a strachu.

A co horšího, phreakeři někdy nevraživě reagují na pokusy "vyčistit" systém hlasové pošty. Místo aby skromně vzali na vědomí, že jsou vymeteni z jejich hřiště, často volají vedoucí pracovníky firmy do práce (nebo domů) a hlasitě se domáhají volného přístupu k adresám hlasové pošty. Oběti berou takové výhružky obvykle velmi vážně.

Phreakeři se velmi zřídka přímo mstí, avšak systém hlasové pošty pro ně znamená svou zranitelností velké pokušení. Jakmile se do něho naboří rozzuření phreakeři, není to legrace. Mohou vymazat zprávy, mohou slídit po soukromých rozhovorech anebo nahrávat do schránek hlasové pošty hrubosti a oplzlosti. Stalo se i to, že se zmocnili bezpečnostních systémů a odřízli platící zákazníky od pošty anebo dokonce složili celý systém.

Celulární telefony, bezdrátové telefony a lodní telefony mohou být rádiově monitorované. Tento druh "pasivního monitoringu" se v současnosti šíří až explozivně. Technicky vzato, je to nejrychleji rostoucí oblast současného phreakingu. Tato praktika také dodává pocit nadvlády nad obětí. Je to nástroj, který vzbuzuje zlé choutky. Nejběžnější aktivitou je prostý odposlech. Ovše lze zaznamenat i čísla kreditních karet neopatrně diktovaných po telefonu. Nahrávání hovorů (ať z respondéru nebo prostřednictvím pasivního rádiového monitorování) už není daleko od takových aktivit, jako je vyděračství, průmyslová špionáž a politické podrazy.

Je třeba znovu opakovat, že telekomunikační podvody a krádeže telefonních služeb působí mnohem větší finanční ztráty, než průniky do počítačových sítí. Hackeři jsou ve své většině mladí bílí Američané z předměstských oblastí, kdežto k "pheakerům" patří obě pohlaví a mnoho národností všemožného věku a etnického původu.

Sám temrín "hacker" má nešťastnou historii. Tato kniha, "The Hacker Crackdown", má málo co říct k "hackerství" v jeho jemném, původním smyslu. Tento termín může znamenat i svobodné intelektuální zkoumání nejvyšších a nejhlubších potencionálů počítačových systémů. Hackerství lze popsat i jako úsilí zpřístupnit počítače a informace v nich obsažené co nejsvobodněji a nejotevřeněji. Hackerství obsahuje i upřímné přesvědčení, že v počítačích lze najít krásu a že jemná estetika dokonalého programu může osovobodit mysl a ducha. Toto je "hackerství", jak bylo definováno ve vynikající knize Stevena Levyho Hackeři z roku 1984, popisující prostředí počítačových průkopníků.

(Pokračování v příštím čísle)

Překlad: Ondřej Neff (C)

© 1996 United Communication