Jenom cítím, že z nějakých důvodů vzniká nový proletariát, složený z nás, kteří nemají přístup k neúnosně drahé službě zvané celulární telefón. Během desetiletí obyčejný "drátový" telefon zdomácněl natolik, že se stal stejně běžnou potřebou, jako je tekoucí voda, kanalizační odpad nebo elektrický proud. Není to služba levná (měli byste slyšet mé nadávání nad telefonním účtem, je to vždycky malé arcidílko), nicméně, dejme tomu, dostupná.

Ještě víc byl ale nadáal, když - dejme tomu - čtu pojednání o nějakém novém palmtop počítači ve stylu Psionu, který má mnoho "fíčur", jak se hezky česky říká, a mimo jiné je schopen se napojit na e-mail, nebo dokonce na web, takže uživatel není ani někde na Vydrholci připraven o styk s celým světem.

Jenže, proč, prachsakra, musí ten provoz stát tolik peněz?

Co je na zřízení a údržbě celého systému tak drahého, že by se cena nedala kompenzovat MNOŽSTVÍM účastníků, které je u radiotelefonu prakticky dané jen kapacitou výroby přístrojů? Jsou to záhady našeho věku.

My všichni jsme děti, které by tuto novou hračku chtěly. Nevidím technický důvod, proč by celá technologie neměla klesnout na úroveň, dejme tomu, tranzistorových rádií (za mého dětství to byl neslýchaný technický zázrak, ale už tehdy se podařilo vykalkulovat cenu natolik, že se novinka ohromnou rychlostí rozšířila).

Dovedu pochopit, že se musí zaplatit vývoj a investice a tyhle jistě nemalé sumy musí vždycky, už tradičně, platit nedočkavci, kteří chtějí být v přední řadě a mají na to, aby si "zaplatili vstupné". Teď už jsme ale dávno za touto hranicí...

V knihovně mám notně omšelý svazek Adresáře města Prahy z roku 1891. Podívejme se tedy na tehdy platné tarify. Telefonu meziměstskému (interurbannímu) je tu věnována celá kapitolka.

Meziměstské stanice jsou položeny mezi Prahou a Vídní, Ústím, Podmokly a Děčínem, Bohusudovem, Duchcovem, Mostem a mezi Prahou a Kolínem. Dále čteme:

Jednotka časová k rozmluvám na těchto tratích stanovena na 3 minuty a lze jí jen tenkráte témuž korrespondujícímu na 5 minut prodloužiti, byla-li rozmluva taková napřed odpovězena a hovorné za 6 minut napřed zapraveno, jinak odepne se spojení z povinnosti úřední. Hovory trvající déle 5 minut lze jen tenkráte povoliti, když nikdo jiný hovořiti sobě si nepřeje.

Sazba za 3 minuty činí mezi Prahou a Vídní 1 zlatý, mezi Prahou, Teplicí, Duchcovem, Mostem a Děčínem 80 krejcarů.

To byly také pěkné pálky! Jeden zlatý, to bylo od roku 1900 dvě rakouské koruny a jedna rakouská koruna byla jedna československá desetikoruna. Těžko se odhaduje kupní síla koruny těsně po první světové válce a dnešní, jistě nebudeme daleko od pravdy, stanovíme - li kurz na poměr 1:30. Tři minuty telefonu s Vídní by tedy znamenaly šest stovek dnešní měny. To rozhodně nebylo nic pro nuzáky.

Dnes stojí 3 minuty automatického hovoru s Vídní (tarifní pásmo 2) 63 korun. Znamená to, že za sto let cena klesla desetkrát. Je to moc nebo málo? Když si představíme, co všechno se za tu dobu stalo, jaká technika vznikla, jak enormně narostl počet telefonních účastníků... Kdybychom probírali ceny průmyslového zboží, jaké byly tehdy a jaké jsou dnes, dobrali bychom se překvapujícího zjištění, že ceny telekomunikací klesají podstatně méně, než ceny jiných statků, které jsou na trhu.

Jako kdyby nějaké pijavice kdesi seděly a parazitovaly na lidské touze po rozmlouvání a společenském obcování. Připomíná mi to gangsterskou politiku vodáren v Praze. Ty zvedly ceny vody, lidi začali šetřit a vodárny zvedly ceny znovu, protože lidi šetřili tolik, že vodárny měly najednou menší zisky, než jaké byly před zdražením. Tohle známe z kovbojek. Bohatý padouch seděl u zdroje vody a bránil chudším dobytkářům v přístupu. Nakonec se ale vyskytl nějaký Limonádový Joe a čistá bílá košile zvítězila ned bezprávím a nenávistí, jak říkají na pražské frekvenci FM 90.3.

Bohužel, Limonádoví Joeové se vyskytují jenom v kovbojkách. V reálném životě existují všelijaké úřady pro podporu hospodářské soutěže. Kdyby skutečně fungovaly, dokázaly by pijavicím zvednout faldy. Jenže žijeme v zemi, kde například firma Volkswagen má co mluvit do cel na dovoz ojetých automobilů...

Lecos by mohl udělat i tisk, čímž myslím všechna média, čím masovější, tím líp. Konec konců, kdo jiný než právě média by měl hájit právo na komunikaci! Je pravda, že v tisku se mnohokrát psalo o tom, že naše telefonní tarify jsou proporcionálně vyšší, než ve srovnatelných zemích. Jenže je to konstatováno vlažně, jako se skuhrá, že bylo studené léto a moc jsme se nevykoupali. Je to prostě tak a nedá se s tím nic dělat.

Věřím, že i laskavý čtenář je navyklý na tuto mírnost tisku a je poněkud překvapen řvavým tónem mého dnešního povídání. Jenže, vážený čtenáři, dokud nezačneme řvát, nic se nestane. Kdo řve sám, což je bohužel můj případ, působí jako komická figura (na což jsem ostatně zvyklý). Ovšem kdyby začali řvát všichni...

Bylo by to lepší, než Limonádový Joe.

Ondřej Neff

© 1996 United Communication