Snad nejmarkantnější rozdíl mezi přístupem autorů referenčního modelu ISO/OSI a autorů protokolů rodiny TCP/IP byl v tom, jak se stavěli k bohatosti navhovaných řešení. Autoři referenčního modelu ISO/OSI zvolili spíše maximalistický přístup, a snažili se navrhovat bohatá řešení - obsahující všechny takové funkce a schopnosti, které by se "někdy mohly někomu hodit". Výsledek pak ovšem byl značně složitý, těžkopádný, a mnohdy i nerealizovatelný. Lze to ostatně dokumentovat i na samotném "referenčním modelu" ISO/OSI: ten měl původně obsahovat jak obecnou představu o způsobu budování počítačových sítí (hlavně o počtu a úloze jednotlivých vrstev), tak i konkrétní protokoly, které by jednotlivé funkce realizovaly. Posléze se ale ukázalo, že vyvinout všechny potřebné protokoly (navíc dosti maximalisticky koncipované) by trvalo neúnosně dlouho, a tak se z původní představy ustoupilo - výsledkem je pouze obecný vzor (referenční model), bez konkrétních protokolů (ty posléze vznikaly samostatně, a byly do referenčního modelu teprve dodatečně začleňovány).

Naproti tomu autoři TCP/IP zvolili mnohem opatrnější a střídmější přístup: začínají od jednodušších a skromnějších řešení, které poskytují alespoň základní funkčnost, a teprve poté je obohacují přidáváním dalších a dalších schopností a funkcí - navíc až po důkladném odzkoušení jejich funkceschopnosti, celkové smysluplnosti, a také po zjištění, že jsou skutečně někým reálně požadovány.

Praxe a realita komerčního světa nakonec dala jednoznačně za pravdu druhému přístupu.