Skutečnost, že koncepce ISO/OSI v užším slova smyslu neobsahuje jednotlivé protokoly, souvisí se způsobem jejího vzniku a celkově maximalistickým přístupem autorů. Ti nejprve chtěli vytvořit standard, který by pokrýval veškeré otázky kolem architektury tzv. otevřených systémů (tedy například i interní fungování jednotlivých uzlů sítě, které mohou být i samostatnými a izolovanými počítači). Posléze se ukázalo, že něco takového by bylo příliš náročné a zdlouhavé, a tak se autoři omezili pouze na problematiku vzájemného propojování uzlů sítě (chápaných jako "otevřené systémy"). Odsud také název OSI, který znamená: Open Systems Interconnection (doslova: propojování otevřených systémů). Po zahájení prací se ale ukázalo, že i toto omezení ještě nepostačuje, resp. že výsledný objem práce je příliš velký, než aby jej bylo možné zvládnout v takovém časovém horizontu, který byl k dispozici. Proto se nakonec autoři ISO/OSI rozhodli pro řešení ve formě "referenčního modelu": zadefinovali, kolik má být vrstev, jaké má být rozhraní mezi jednotlivými vrstvami, co má která vrstva vykonávat a jaké služby má poskytovat, ale již se nedostali k tomu, aby přesně vyspecifikovali jak konkrétně má ta která vrstva své funkce vykonávat, tj. nepřipravili jednotlivé protokoly. Tyto konkrétní protokoly samozřejmě vznikaly a nadále vznikají, ale formálně už jako samostatné protokoly, pouze "logicky" zasazené do rámce referenčního modelu ISO/OSI.