Celková koncepce ISO/OSI počítá celkem se sedmi vrstvami, které je možné rozdělit do dvou hlavních skupin: na přenosové vrstvy (tři nejspodnější), které mají na starosti přenos dat, a na vrstvy orientované aplikačně (tři nejvyšší), které mají za úkol poskytovat potřebnou podporu jednotlivým aplikacím. Mezi těmito dvěma skupinami pak existuje ještě jedna vrstva (sedmá do počtu), která má za úkol vzájemně přizpůsobovat možnosti a potřeby obou hlavních skupin - představu ilustruje obrázek.

Představa členění sedmi vrstev ISO/OSI

Rozdělení vrstev do dvou hlavních skupin a jedné přizpůsobovací vrstvy vychází z očekávání autorů ISO/OSI, že přenosové vrstvy budou "v moci" někoho jiného, než aplikačně orientované vrstvy (a tudíž bude zapotřebí i přizpůsobovací vrstva mezi nimi). V případě spodních (přenosových) vrstev se očekávalo, že budou nejčastěji realizovány prostřednictvím veřejných datových sítí (případně jinými prostředky vhodného operátora), zatímco chod vyšších vrstev si bude zajišťovat sám uživatel, resp. provozovatel počítačové sítě.

Představě o realizaci spodních tří vrstev ISO/OSI prostřednictvím veřejné datové sítě pak odpovídá i jejich celková koncepce, která je dosti blízká protokolům X.25 - které v době vzniku ISO/OSI již existovaly, a byly vymyšleny "ve světě spojů" právě pro potřeby veřejných datových sítí. Celková koncepce těchto protokolů, resp. koncepce veřejných datových sítí, tak výrazným způsobem ovlivnila i celkové "vyznění" návrhu ISO/OSI: ten dává jednoznačně přednost spolehlivých a spojovaným službám.