Mechanismus přepojování okruhů celou svou koncepcí vychází z předpokladu, že komunikující strany budou komunikovat spíše rovnoměrně, a že se tudíž vyplatí vyhradit jim určitou přenosovou kapacitu výhradně k jejich dispozici. To je totiž další zásadní charakteristikou samotného mechanismu přepojování okruhů: komunikujícím stranám přiděluje určitou přenosovou kapacitu takovým způsobem, že není možné ji dynamicky měnit, tj. podle momentální potřeby buď snižovat (odebírat) nebo naopak zvyšovat (přidávat). To samozřejmě vyhovuje při rovnoměrném zatížení, ale může vést k nepříjemnému plýtvání v případě, kdy komunikace nemá rovnoměrný charakter. A zde právě je velmi podstatný moment: typické aplikace "ze světa spojů", jako například telefonní hovory, rozhlasové a televizní vysílání apod., skutečně mají spíše rovnoměrný charakter, a proto přepojování okruhů je pro ně rozumným řešením (i když třeba právě u telefonních hovorů existují i efektivnější možnosti řešení). Naproti tomu ve světě počítačů a tradičních síťových aplikací (ne multimediálních, ale aplikací typu přenosu pošty, přenosu souborů a vzdáleného přihlašování) mají požadavky na přenosovou kapacitu spíše nárazový a dosti nepravidelný charakter. Proto zde mechanismus přepojování okruhů není příliš vhodný.