Výsledky tohoto systému nebyly valné. Ontário věnovalo tradičně na vzdělání více peněz na jednoho studenta než kterákoliv provincie v Kanadě a dokonce než kterýkoliv stát v USA a při tom se ontárijští studenti umísťovali při různých soutěžích na podstatně horších místech než třeba studenti z Alberty nebo Britské Kolumbie. A potom se stal ministrem školství pan Snobelen a vystoupil s návrhem, aby se zrušila 13. třída. Na celém severoamerickém kontinentu je Ontário jedinou zemí, kde 13. třída existuje. Pan Snobelen ale velice podcenil změnu struktury školních osnov a odpor proti svému návrhu u samotných byrokratů na ministerstvu.

Pokroku se dosahuje velice pozvolna. Letos v červnu byly konečně vydány osnovy pro čtení, psaní a počty v 1. až 8. třídě. Údajně jsou nové normy tvrdé, ale setkávají se s pochvalou. Osnovy pro výuku vědy a technologie na základních školách mají být vydány letos v listopadu. Na středních školách se přesunuje školní látka ze 13. třídy do 12., přičemž se přestavuje látka vyučovaná v 7. až 12. třídě. Dřívější sociálně demokratická provinční vláda zavedla jednotnou 9. třídu pro všechny studenty, ale dnešní konzervativní vláda hodlá tuto třídu rozdělit (používá zde výraz 'destream') na akademickou a praktickou větev.

Studenti nastupující letos v září do 8. třídy budou poslední, kteří budou ještě studovat ve 13. třídě. Školy budou úplně reorganizovány na začátku školního roku 1999-2000. Podle odhadu se toho ale nedožijí všichni vydavatelé školních učebnic. Paul Davidson za Asociaci kanadských nakladatelů řekl, že takové grandiózní přeorání celého školského systému v Ontáriu si vyžádá velkých investic při vydávání učebnic a to v průmyslu, který neměl téměř žádné zakázky po dobu dvou let. Není jisté, že pan Snobelen dokáže udržet školní reformu v chodu. Učitelé jsou agresívní, protože konservatívní vláda jim novým pracovním zákonodárstvím bere právo na stávku. Školní rady se obrátily na soudy v odporu proti ministerstvu školství, které je zbavilo téměř veškeré pravomoci a na samotném ministerstvu dosud neskončily místní sváry.

Pan Snobelen uznává, že odklady způsobily potíže, ale tvrdí, že je určitá rychlost ministerského jednání, kterou nelze zvýšit. Pan Davidson připomíná, že zatím mohou vydavatelé učebnic vyhynout.

Kanadští obchodníci s auty značky Chrysler by si měly rozšířit své servisní služby, protože budou opravovat téměř 190,000 aut nejrůznějších značek, např. 96 tisíc nákladních aut Dodge Ram a dodávek z r. 1994-1997. Podle kanadského ministerstva dopravy jsou u aut takové závady jako riziko, že kapalina z převodovky se dostane na výfuk, což by vedlo k požáru. K tomu dochází při plně naloženém vozidle, kdy roztaje přívodní část pro kapalinu do převodovky. Obchodníci budou tuto přípojku nahrazovat součástkou z nerezové oceli. Jiná nákladní auta (5800) mají problém s vákuovou pumpou, kde chybí kontrolní ventil, který zabraňuje, aby se olej dostal do pumpy. Když se toto stává, hadice se bortí, vákuum je nedostatečné a ohrožuje účinnost brzd. Mechanici namontují ventil a vymění hadice za takové, které jsou odolné proti oleji.

Asi 14 tisíc aut značek Dodge Shadow a Plymouth Sundance má problémy s opěradlem u sedadla pro řidiče. Jedná se vesměs o dvoudveřové modely. Upevňovací šroub se snadno láme, takže dochází k oddělení sedadla a následující ztrátě kontroly nad vozidlem. Řada výrobků firmy Chrysler z letošního roku má problémy se vzduchovým polštářem. Jedná se celkem o 8500 aut značek Dodge Dakota, Neon a Viper, Jeep Grand Cherokee a Jeep TJ. Vzduchový polštář může být aktivován prostým vypnutím zapalování. Dalších 65 tisíc aut má problémy se zadními dveřmi, která se mohou samovolně otevřít. V případě, že by stál někdo blízko stojícího vozidla, mohl by být vážně zraněn. Konečně se bude opravovat 10 aut značkyDodge Caravan a Plymouth Voyager z roku 1991. Disky kol byly z oceli místo ze slitiny.

Všichni původní majitelé budou vyzváni, aby se dostavili k bezplatné opravě. Pokud se kupci ojetých aut zapsali do firemního seznamu, budou také pozváni a je na ostatních majitelích uvedených aut, která byla koupena jako ojetá, aby se také přihlásili.

Dr. Dilip Patel, docent gastroenterologie na Ottawské univerzitě, dostal v novinách podporu za svůj článek o tom, že ministerstvo zdravotnictví se nezachovalo správně po přijetí dopisu od firmy Procter and Gamble o nebezpečnosti fenolftaleinu jakožto laxativu. Docent Patel podotknul, že to mělo být samo ministerstvo, které mělo uveřejnit zprávu a nedovolit, aby se z jeho rukou dostala do hromadných sdělovacích prostředků bez jediného slova komentáře z ministerstva. Takové tichošlápkovství se zdá ale v případě ministerstva zdravotnictví novou normou. Ministerstvo mlčelo, když 21. listopadu 1996 snížilo počet zaměstnanců a potom zrušilo k 1. dubnu 1997 laboratoře Ředitelství pro léky, nyní přejmenovaného na Ředitelstvi pro terapeutické výrobky. Veřejnost se o těchto změnách dověděla jen díky velice zvědavých reportérů. Toto tzv. downsizing a decommissioning znamenalo ztrátu pracovních příležitostí pro 20 vědeckých pracovníků a příslušný počet technického personálu. Přibližně stejný počet jich byl rozstrkán pod názvem secondment čili propůjčením na různá jiná místa na neurčitou dobu a s pochybnou budoucností.

Personál oddělení spektroskopie včetně 4 vědeckých pracovníků byli přeloženi do Úřadu pro biologické záležitosti (Bureau of Biologics) za podmínky, že se pro ně na novém pracovišti najde místo pro ně samotné a jejich přístroje (toto je skutečně rozšířená praxe i u jiných ministerstev). Ministři, ať to byl dřívější David Dingwell nebo nynější ministr zdravotnictví Allan Rock (který dříve řídil ministerstvo spravedlnosti) ani náměstkyně ministra Michelle Jeanová, nesdělili veřejnosti o těchto rozsáhlých reformách ani slovo. To, co se veřejnost dověděla, bylo výhradně díky pátrání zvědavých novinářů. Dokonce k zaměstnancům nepromluvil ani asistent náměstkyně ministra Joe Losos, dokud sami zaměstnanci za ním nepřišli se zprávami z denního tisku - a potom jenom hájil své představené odsouzeníhodným způsobem.

Autor článku na toto téma upozornil, že v minulosti by každé ministerstvo, které chtělo provádět tak rozsáhlé změny ve své struktuře i ve službách poskytovaných veřejnosti, muselo řádně prodiskutovat své plány a záměry v poslanecké sněmovně. Nyní se takové i další změny projednávají za zavřenými dveřmi vládní elity podobně jako se projednává každoročně státní rozpočet na ministerstvu financí. A tak zatím většina lidí netuší, že by v r. 1998 mohla být ohrožena (opět za úplného utajení před veřejností) samotná existence Odboru pro ochranu zdraví (Health Protection Branch).

Santo Agostinelli měl nehodu na svém skateboardu v San Diegu, Tammi Belferová se zřítila s autem na hoře Mount Baker. A Rosemary Robinsonové prasklo slepé střevo na výletě v Texasu. Všichni 3 občané Britské Kolumbie by dnes prožívali velice těžké chvíle svého života, kdyby se nebyli dali pojistit před opuštěním Kanady.

Panu Agostinellimu (22 roků) praskla lebka, když spadl ze skateboardu. Ošetření a převoz domů, včetně cestovních výdajů pro jeho matku a sestru, které si ho přiletěly převzít do San Diega, stály $40,000 - a všechno zaplatila pojišťovna. Zraněný byl propuštěn z nemocnice po 5 dnech a byla mu doporučena domů cesta vlakem, protože prý by mu mohla velice uškodit změna tlaku vzduchu v lebce při cestování letadlem.

Bohužel se během cestování železnicí vyskytnuly potíže a pan Agostinelli musel být hospitalizován v San Francisku a operován. Stalo se tak na naléhavou žádost jeho matky, která je zdravotní sestrou. On sám si na nic nepamatuje, jen na to, že opakovaně upadal do bezvědomí. 'Bylo to podstatně horší pro mou maminku', řekl Santo, 'ta věděla, co se děje, kdežto já jsem byl mimo všechno toto dění'. Jeho matka pani Petersenová prý byla blízko hystérie, když se vlak přiblížil k Oaklandu. Vyslovila díky dobré samaritánce, paní Ruthie Shockleyové, řidičce autobusu, která zavezla pacienta a jeho doprovod okamžitě do nemocnice. A byla to Santova matka, která tvrdě trvala na tom, aby si její syn koupil zdravotní a nemocniční pojištění před svou cestou na jih. Dnes už je Santo v pořádku a znova skateboarduje, ale vždycky si nejprve upevní přilbu.

Cestovatel z Vancouveru, který nechtěl udat svoje jméno, sdělil, že dostal v Holandsku takovou nemocniční péči po svém srdečním infarktu, jakoby byl ubytován v pětihvězdičkovém hotelu. Účet nebyl tak vysoký jako v minulém případě, 'pouze' $8,000, ale i tato částka byla zaplacena pojišťovnou. Pojištění občanů Britské Kolumbie (B.C.'s Medical Services Plan) platí za občany, kteří byli v zahraničí přijati do nemocnice, nejnižší kanadskou sazbu $75 za den. Je proto bezpodmínečně nutné zaplatit si dodatečné zdravotní pojištění, ale podle statistických údajů se dodatečně pojišťuje jen 46% kanadských turistů.

Tammi Belferová měla štěstí, že měla pojištění svého zaměstnavatele, když auto, v němž cestovala, spadlo 30 m a dvakrát se převrátilo při cestě na Mount Baker. Zastavilo se při pádu střechou na suchém stromě. Všichni 4 cestující vyvázli s nalomenými žebry a oděrkami. Spatřili je cestující v autobuse, plném lékařů a zdravotních sester, kteří jeli na zdravotní konferenci. Ti vytvořili živý řetěz a tak cestující z osobního auta dostali do bezpečí. Zranění byli vyšetřeni a ošetřeni v bellinghamsklé nemocnici ve státu Washington. Manželé Belferovi dostali potom účet na více než US$10 tisíc. Zde je třeba připomenout, že sice pojišťovna zaměstnavatele zaplatila tento účet, ale v mnoha případech je pojistka omezena určitou částkou, např. na $25,000 za život. Tato částka by v USA stačila pouze na několik málo dní v nemocnici.

Paní Rosemary Robinsonová dostala účet na US$60,000 poté, co onemocněla při návštěvě své dcery v Houstonu (Texas). Byla v nemocnici asi 3-4 dny než lékaři poznali, že jí prasknulo slepé střevo. Trvalo další 3 týdny, než se mohla vrátit domů do Britské Kolumbie. Její dodatečná pojistka všechno zaplatila, včetně účtu za pobyt v houstonském hotelu, kde čekala na vyjádření amerických lékařů, že se může vrátit do Kanady.

Poznámka: Letos jsem využil svého dodatečného cestovního pojištění, když jsem se při windsurfování na Kubě zranil pádem na tzv. fire coral. První bolest byla skutečně velice silná, ale po několika minutách přešla, takže jsem pokračoval v jízdě na vlnách. Na pláži jsem si oděrky nijak neošetřil v mylném domnění, že slunce a mořská voda budou nejlepšími prostředky. Dokonce jsem šel plavat. Druhého dne mi oděrky začaly hnisat a to tak silně, že jsem vyhledal hotelovou zdravotní sestru. Rány mi ošetřila a poslala mě na nedalekou kliniku. Tam jsem potom docházel po zbytek své dovolené na čištění rány. Velice příjemný lékař mi předepsal antihistaminikum a antibiotika, vesměs výrobky známých farmaceutických firem a jejich pobočných závodů z Evropy a Jižní Ameriky. V posledních dnech za mnou docházely lékařky do hotelu, aby mi ušetřily oněch 350 dvojkroků na kliniku každým směrem. Mohl jsem totiž jen polehávat a posedávat na pláži a sledovat, jak si jiní lidé užívají. Účet lékárny byl pouze na US$80, což je úplná maličkost ve srovnání s předchozími případy, ovšem asi proto, že se mi tato nehoda stala na Kubě. Příště nikdy nepůjdu windsurfovat při odlivu. Vzdálenost od pobřeží také neznamená, že se člověk dostane na hlubokou vodu - může tam být korálový útes. A poučil jsem se, že ten útes má své jedovaté složky. Bez dodatečného pojištění bych Kanadu neopustil a takové pojištění doporučuji každému turistovi.

Poskytování čistých injekčních jehel uživatelům drog s cílem snížit výskyt choroby AIDS se minulo účinkem. Tento program totiž seznámil navzájem uživatele drog, kteří by se jinak nebylo setkali, zejména ve velkých městech jako Montreal a Vancouver. K tomuto závěru dospěl Dr. Hankins, náměstek ředitele Centra pro AIDS při McGillově univerzitě v Montrealu. Jaký je jeho zlepšovací návrh? 'Jehly by měly být dostupné všem uživatelům drog z nejrůznějších zdrojů, od obecních klinik přes nemocniční oddělení první pomoci, rehabilitační střediska, lékárny, až po ordinace lékařů', prohlásil Dr. Hankins. Od r. 1991 do konce r. 1996 požádalo o čisté jehly 23 tisíc uživatelů drog. Při první návštěvě dostal každý uživatel 3 čisté jehly. Poté střediska vydávala jednu čistou jehlu za každou použitou jehlu. Výdaje na léčení jednoho pacienta s AIDSem byly nedávno asi $100,000 ale nyní prudce vzrostly zhruba na čtyřnásobek s vývojem nových drahých léků. Při tom prý krajský program výměny jehel stojí daňové poplatníky ročně pouze $185,000.

Vesničané rozhořčeni záměrem, že by se v jejich obci měly vyrábět zbraně Změna v nařízení o účelu různých pozemků (zoning regulations) v quebecké obci North Hatley by umožnila, aby někteří vesničané začali ve svých domech vyrábět duplikáty historických zbraní. Na druhé straně tato změna zakazuje paní Ginette Lamontagnové a jejímu francouzskému manželovi Marcu Langerovi podávat jídla za úplatu ve vlastním domě. Dvojice nemá žádné menu, jídlo podává pouze na objednávku a neprodává alkohol, ale ani to se byrokratům nelíbí. Na druhé straně jim nevadí výroba střelných zzbraní - a to se zase nelíbí paní Lamontagnové. Nelíbí se to ani paní Heidi Rathjenové, spoluzakladatelce Koalice pro kontrolu nad zbraněmi, která říká, že střelné zbraně jsou nebezpečné, ať jsou historické nebo moderní. Pan George Gage, prezident vesnické plánovací a poradní komise vysvětlil, že klauzule o výrobě historických zbraní je uvedena jako příklad, co by bylo možné dělat a neznamená, že se historické zbraně skutečně budou vyrábět. Vesnice o 750 obyvatelích, jejichž počet se v létě zvyšuje na dvojnásobek o chataře, leží ve volebním obvodě Jeana Charesta, předsedy Pokrokově-konzervativní strany. A ten slíbil ve volební kampani, že by jeho vláda zrušila zákon o registraci střelných zbraní, prosazený Liberální stranou. Proto se paní Rathjenová vyjádřila, že celá situace odráží věrně postoj pana Charesta.