Ondřej Neff (Aston), vydavatel Neviditelného psa

Bůh nám poradil jak vypálit kořaličku proto, aby osladil naše slzy. Z nejsladších je Becherovka a o její privatizaci jednala ve středu vláda. Zřejmě si vzala k ruce ne flašku, leč plný karton, protože z nudné ekonomické rozvahy udělala grotesku.

Nejdříve jednání přerušila a poslala ministra zahraničí Josefa Zieleniece, který není poslancem, aby se vydal do světa a vystoupil před objektívy týví kamer a mikrofóny a tužtičky a očíčka a ouška a všem jim řekl: Vláda se dohodne nejdřív za týden, protože o národním stříbře si to všechno musí brutálně rozmyslet, to není jako když Pepa prodá Frantovi ramlici! No a zatímco takto Zieleniec plnil obrazem i slovem záznamová média avantgardní i tradiční, vláda-poslanci se odebrala do parláče a tam upekla rychý prodej firmě o které - ač opilec - jsem nikdy neslyšel, Value Bill, zajímavé tím, že v ní má viditelný podíl někdejší kancléř, kníže Schwarzenberg.

Josef Lux, kterému by se mělo říkat Psí Dečka pro jeho eleganci, s jakou nosí samopal ve futrále od houslí, vzápětí vystoupil a pochválil vládu, jak to moudře udělala. A možná že ano, podle toho, co říkal, to vypadá rozumně: světoznámá leč jinak zcela neznámá firma Vaule Bill získá 30 procent Becherovky a zbylý pakl do celkového objemu 81 procent dostane až za dva roky, pokud uchlácholí Underberga soudícího se o Becherovku v 17 zemí světa a zvedne export. Otázka je, jestli je smlouva napsaná tak, že je pro světoznámou neznámou firmu Value Bill závazná. Utěšuje mě, že u toho už nebyl Graham Bell Dyba, který prodal českou telekomunikační síť do Holandska bez úředního pověření a spolehl jen na to, že soud rozhodne, že u tak důležitých ekonomických aktů není třeba mít papíry v pořádku, k čemuž dle zvyklostí Fidlovačky došlo.

Zatím se Underberg nechal slyšet, že ve sporech hodlá pokračovat.

Podotýkám, že ta parta si nechává říkat "politici". Obávám se, že jsme v rukou šílenců.

Měli by zakázat návštěvy pošt v celém Rakousku Uhersku. Dnešní příběh byl velmi složitý. O existenci švagrové jsem se už zmiňoval, mám i tchána, který vede život lesního muže v chalupě na okraji Krásné Lípy. Po smrti tedy Blanky část chalupy připadla odkazem mé ženě Michaele a v dědickém řízení je nutno chalupu odhadnout. Ráno tchán volal, že odhadce už přinesl lejstro a že chce prachy a to tak, že v pondělí!

Z toho patrno, že tchán je tuze hodný člověk, každý méně hodný člověk by odhadce odkázal na Macháčkův palouk, jak říkávala babička. Tchán to neudělal, naopak odhadci prachy slíbil a žádal tedy, abychom mu je poslali telegraficky.

K aktu mělo dojít na poště v Zahradním městě, kde jsem měl řízení v Softwarových novinách, jichž jsem údem. Po minulých příhodách mě žena už na poštu samotného nepouští, šla tedy se mnou.

Akt první: zdržující dementi

Jakmile se to vyjasnilo, dostali jsme složenku k vyplnění.

Akt druhý: složenka

"To musí bejt TISKACÍM PÍSMEM!"

Já začal nadávat, co je to za neslýchanou buzeraci, žena mne odstrkala od šaltru, sama vyplnila novou složenku, ustavičně mi lajíc, fronta se ztrojnásobila, my ji vystáli.

Akt třetí: jméno

Slečna za šaltrem převzala složenku vyplněnou tiskacím písmem, pohlédla na ni a oslovila nás jazykem, obvykle používaným naším rottweilerem Bartem:

"Co je to ne-fo-vá?"

"To je jméno!" řekl jsem.

"Haf! Jak to mám poznat?"

"Protože je to tam napsaný."

Vzájemná láska se přelévala přes šaltr jako hustá melasa.

Slečna zpracovala složenku a za tento úkon si vyžádala pětašedesát korun! Hýml! Nasrat se na poště, to není zrovna nejlevnější zábava!

Bylo to tak: navrátil jsem se z cest po Praze. Limousina brblá před vraty, šacuju se, a klíče nenalézám. Vnitřím zrakem je vidím - leží uvnitř domu na tácu pod zrcadlem. Vím, že žena Michaela není doma - pokusil jsem se ji z města mobilem zavolat a neozvala se. Takže - před zeď, a snad se po žebříku nějak dostanu do patra a snad nebudou balkonové dveře zamčené. Vylezu na zeď - s aktovkou, mám v ní mobil a nerad bych, aby někdo vlezl do auta a aktovku mi čajznul.

Vidíte mě na hřebenu zdi.

Přibíhá Bart, náš rottweiler. Je nadšen. Vidí pána na zdi. Řve, ječí, zalyká se štěkotem. Chtěl bych skočit dolů, jenže pes se dole pohybuje Brownovým pohybem a kmitá a bojím se, že mu skočím na hřbet. Ječím na něho aby uhnul a to ho rozveselí a jeho Brownův pohyb se zrychluje. Přicházejí lidé. Křičí - člověče, co to děláte na té zdi? Chápu, že je těžké jim vysvětlovat, že bydlím v tom domě za zdí přes kterou lezu, a že pes, který na mě tak děsivě huláká, je můj pes. Frapantní situace.

V tom začne v aktovce kvílet mobil.

Balancuju na zdi, z jedné strany na mě doráží rottweiler, z druhé strany občané, šacuju tašku, nemůžu mobil najít, konečně nacházím, který hňup může zvolit tuhle chvíli volit k tomu, aby mi zatelefonoval mobilmo, konečně ho nacházím, hledám brejle, abych zmáčknul ten správný puntík, slyším, jak občané se dohadují, zda mají zavolat policajty, pes dole pode mnou už sípe, naleznu brejle, zmáčknu puntík a slyším svoji rodnou ženu:

"Ondřeji... Ondřeji... přijeď rychle ... nějakej chlap leze přes zeď! Kde máme ten Smith and Wesson! Jak se láduje? Těma špičkama dovnitř?"

Ve filmu by udělali střih. Já přestávám psát a jdu do almary odšpuntovat flašku fernetu. Ten zážitek je dosud příliš živý.

Rychlost, jíž se řítil princeznin Mercedes Paříží, zdá se velmi převyšovala původně odhadovaných 140 km/hod. Také řidičova opilost byla zdá se značná. Naopak chování fotografů na místě činu bylo podle některých svědků hnusnější, než si dovedeme představit - snad měli i odhánět policisty od vraku a obětí! Christian Martinez, fotograf agentury Angeli, měl údajně křičet na policistu: "Nechte mě pracovat. V Sarajevu nás policajti nechali pracovat. Až na vás někdo bude střálet, pak uvidíte." Jak se dále dalo čekat, mocné agentury nasadily do boje právníky a ty nás živí takovými historkami:

Fotograf věhlasné agentury Gamma Philippe Benamou údajně měřil Dianě puls, zatímco druhou rukou držel fotoaparát a fotografoval. Je hrozné, že celá ta tragedie se nevyhnutelně řítí do temnot, kde slušnost nemá naději. Věřím, že Dušan bude se mnou souhlasit, když se zeptám čtenářů bulvárního tisku a diváků bulvární televize - tohle jste chtěli? Za toto platíte ty lidi? Toto morání prostředí podporujete a chcete v něm žít? Předpokládám však, že mluvím do zdi, konzumenti bulváru asi nejsou hodně zastoupeni mezi našimi čtenáři...

Aspoň doufám. S takovými lidmi bych nedovedl komunikovat.