KRIMI - zajímavé a seriózní informace o kriminalistice a kriminalistech. Stránku připravuje plk. JUDr. Jan Hlaváček, místopředseda Společnosti pro kriminalistiku. K návratu do hlavní stránky klikněte sem.


Ukázka z rubriky Krimi

Jsem pro "padesátku"

Jsem pro "padesátku" a mám k tomu minimálně dva argumenty. (Mám jich víc, ale nechci zdržovat.) Zaprvé, vyzkoušel jsem si, že tou "strašně pomalou rychlostí" se dá jezdit, za druhé, už před časem jsem měl možnost prostudovat si disertační práci soudního lékaře MUDr. Františka VORLA, CSc.

V době, kdy v našem tisku vrcholí bouře proti snížení rychlosti jízdy ve městech na 50 km/hod. (potažmo bouře proti ministru vnitra Janu Rumlovi) jezdil jsem po maďarských a rakouských městech právě tou "strašně pomalou padesátkou". A nebyl jsem sám! VŠICHNI řidiči jezdili v Maďarsku v obcích padesátkou a mimo obce osmdesátkou! No, všichni?! Jako vždy, skoro všichni. Ale rozhodně nás byla drtivá většina. Domácí řidiči, Češi, Slováci, Holanďané, jiní; jen občas nějaký Němec a Ital spěchal. Možná, že někdo z vážených čtenářů mi dá za pravdu, možná, že jiní nebudou souhlasit.

Pro našince je padesátka určitě nezvyklá, ale jde to jezdit touto rychlostí. Přiznávám, že zpočátku se mi to dařilo jen s jedním okem na tachometru a s velmi lehkou nohou na plynu. Pro pružný motor (1,6 l Citroen) a pětistupňovou převodovkou, kterou dnes montují do každého normálního Auta, to ale vskutku není zase takový problém. Možná, že pro nějakou starší škodovku je 50 km rychlost za hodinu na dvojku rychlá, na trojku pomalá. Ale nerad bych se zapletl do jediného detailu z mnoha a sklidil za to odezvu, jako když jsem před časem psal o tom,jak se jezdí v Americe.

Překvapuje mne averze některých novinářů k novele vyhlášky, upravující provoz na pozemních komunikacích, tedy přesněji řečeno averze k jednomu z kontextu vytrženému ustanovení, kterým se omezuje rychlost jízdy v obcích na 50 km/hod. Překvapuje mne především, že tito novináři se vžívají do role jakýchsi "super-odborníků", kteří se snaží trumfovat svými úvahami nad argumenty skutečných odborníků, dopravních inženýrů, soudních znalců, lékařů, policistů. (Já vím, žijeme v Česku a tady tradičně všichni rozumějí všemu.)

Snad si mohu dovolit konstatovat, že se mi v tomto smyslu nelíbil ironizující sloupek Jiřího Fraňka "Rumlovo omezení" (Právo, 30.8.1997), který je typickým příkladem toho, jak se novinář vzteká nad navrženým "a)" a není ochotem poslouchat "b)", "c)", "d)" atd. A přitom na výrocích o "zdravém rozumu", "empirických ověřeních" a také o potřebě "zvedat zadky policajtů ze židlí ..." vytváří z faktu politikum. Mimochodem, pane Franěk, už jste byl někdy sdělovat rodičům, že jim šílenec za volantem rozmašíroval na přechodu pětiletého kluka? Já to zažil dvakrát. Pravda, bylo to před nějakými 25 lety, ale je to biograf pro celý život. Dost ale citovek.

Aby to ale nebylo z mé strany jen takové tlachání, které by si někdo mohl vysvětlovat jako servilitu vůči "mému" ministru. Kladu si otázky: Proč například naše seriózní masová média (nic bych za to nedal, že teď po smrti Diany se zase čas budou sdělovací prostředky dělit na bulvární a ty hodné) nezahájí SAMA OD SEBE kampaň na vysvětlování novinek v silničním provozu, které potřebuje znát hned několik miliónů obyvatel našeho státu? Proč se z komplexního systémového opatření vytrhává jedno jediné ustanovení, byť z hlediska významu důležité, a z celého problému se dělá PROBLÉM, a jak už jsem řekl, politikum? Proč se neřekne - to co možná měl na mysli pan Franěk pod slovy o zdravém rozumu - totiž, že tam kde to bude možné, může být dopravními značkami stanovena vyšší rychlost atd. Proč je u nás chápáno téměř všechno - zvláště to, co vychání z Ministerstva vnitra ČR - a priory za špatné?

Je mi líto, vážení čtenáři, že vám prozatím profesionální novináři nepřinesli VŠECHNY novinky a podrobnosti z tého připravovené normy, a že ještě než začala platit, už se dozvídáte, že to bude přinejmenším zase nějaká blbost "proti slušným lidem". Ačkoliv je to pro mne nepříjemný závazek (my to u té policie máme trošku rozdělené a já se věnuji spíše kriminalistice), pokusím se získat od kolegů dopraváků či legislativců nějakou podrobnější vysvětlující informaci. A pokud se to povede, rádi ji v rubrice KRIMI.. nabídneme. Možná se mi touto cestou ozvou kolegové, kteří mi se splněním závazku pomohou. Díky.

plk. JUDr. Jan Hlaváček


Plať na co máš -
soudní znalci by mohli ohrozit
britskou justici
aneb
měli bychom se nechat poučit

Podle zprávy publikované Královským výborem pro kriminální soudnictví (Royal Commission on Criminal Justice) může nástup vztahu "zákazník - dodavatel" v práci britského ústavu Forensic Science Service (dále jen "FSS") ztížit obhajobě získávání kvalitních objektivních kriminalistickotechnických znaleckých posudků.

Zpráva Paula Robertse a Chrise Wilmora z právnické fakulty University v Bristolu je založena na zevrubné analýze 24 kriminálních případů z oblasti Bristolu. Varuje, že rozsah servisu byl limitován jeho potřebou, tj. aby uspokojil "zákazníka", jmenovitě policejní orgány, a že práce ve smyslu "co zákazník vyžaduje (chce)" by mohla ovlivnit objektivitu kriminalistickotechnických servisních služeb.

Autoři varují, že: "Současné změny v zavedení finančních úhrad za kriminalistickotechnický servis by mohly vést k větší selektivitě při výběru stop k vyšetření. Existuje nebezpečí, že kriminalistickotechnické důkazy budou odrážet tento selektivní přístup v předkládání materiálů policejními orgány, spíše než objektivní zhodnocení skutečné důkazní síly případu vůči obžalovanému resp. obviněnému."

Zpráva uvádí příklad, v němž policie žádala znalkyni v oboru kriminalistické techniky, aby porovnala otisk obuvi nalezený na místě činu s obuví nošenou jedním z obžalovaných v soudním případu. Když se otisk obuvi nehodil, znalkyně se spojila s policejními orgány a žádala předložení všech relevantních bot. Teprve potom zjistila, že otisky se shodují s obuví nošenou jiným obviněným, který původně nebyl zahrnut do vyšetřování.

Roberts s Wilmorem popisují tento případ jako varující, kdy volba, které předměty podrobit vyšetření, může být selektivní. "Je velmi nepravděpodobné, že FSS by někdy mohl podlehnout zjevnému tlaku jakéhokoliv systému účtování", píší autoři zprávy, "přesto přímé účto- vání může zvýšit vnímavost FSS k jemnému nátlaku."

V minulosti byl FSS plně integrován do ministerstva vnitra. Od dubna 1991 se však stal nezávislým, samofinancujícím se útvarem. Po policejních orgánech je vyžadováno placení úhrad za každý vzorek předložený ke zkoumání.

Podle jednoho kriminalistického experta, uvedeného anonymně ve zprávě, kleslo množství předmětů zaslaných ke zkoumání do jeho laboratoře o 20 % od zavedení přímého účtování. Oficiální statistiky publikované FSS potvrzují, že za první rok působení FSS jako nezávislé agentury poklesl počet požadavků o 4 %.

Někteří představitelé FSS říkají, že snížené požadavky na vyšetření mohou indikovat efektivnější využívání kriminalistickotechnických služeb. Naopak jiný bývalý pracovník FSS, který byl svědkem obhajoby v soudních případech, uvedl, že nový systém přímého účtování vede policii, aby předkládala jen předměty, o kterých předpokládá, že přispějí k usvědčení. "Protože policejní orgány platí na základě počtu vzorků poslaných do laboratoří, budou velmi zvažovat co mají poslat," uvádí tento pracovník FSS.

Kritika nových finančních vztahů je podporována Institute of Professionals, Managers and Specialists (dále jen "IPMS"), odborovým svazem, který reprezentuje 800 odborníků pracujících pro ministerstvo vnitra. "Přímé účtování může znamenat, že do plateb jsou započítávána i chybná rozhodnutí." Steve Jary z IPMS řekl: "Částí problému je, že zákazníky FSS by neměly být jen policejní orgány nebo orgány žalující strany (prosecution services), ale také soudy a veřejnost."

Zpráva, která byla připravena pro Královskou komisi (Royal Commission) jako součást jejího šetření v kriminalistickotechnických oborech v souvislosti s řadou nedávných justičních omylů, zdůrazňuje, že mnoho odborníků pracujících pro FSS cítí, že by měli hrát více aktivní roli v rozhodování o průběhu vyšetřování.

Současně zpráva zdůrazňuje, že všechny vědecké důkazy musí být přijímány s opatrností. "Ačkoliv ve forensním užití může být věda obrovsky prospěšná, riziko jejího přecenění se podílí na nedávných případech justičních omylů," je uvedeno ve zprávě. "Upřímně míněný rozpor mezi soudními znalci se může vyskytnout stejně, jako může být rozpor mezi jadernými fyziky."

(Podle Dickson, D.: Pay-as-you-go forensic could hurt British justice, Nature vol. 361, p. 575 volně přeložil Dr. Petr Makovec)


Loupeže a krádeže uměleckých předmětů

Je všeobecně známo, jak se v posledních letech u nás rozmohly krádeže uměleckých předmětů z kostelů a muzeí.

Ze zvláštního dvojčísla Revue Internationale de Police Criminelle je zřejmé, že jde o celosvětový problém. R. E. Kendall, generální sekretář Interpolu, uvádí, že toto dvojčíslo má být alarmujícím zvoláním. Mezi nejpostiženějšími zeměmi jsou jmenovány země Afriky, které jsou touto trestnou činností tak zplundrovány, že ztrácejí důležitou část své identity, dále Polsko a Chorvatsko. Je poukazováno na možnost katolické církve při ochraně kulturních památek i na nezbytnost záchrany sbírek ve versailleském zámku.

J. M. Mimram, vedoucí policejní služebny Centrálního úřadu pro trestní stíhání krádeží kulturních předmětů v Paříži, podává zprávu o práci Interpolu a Unesca. Úkolem policie je především zamezit ilegálnímu obchodu s kulturními předměty. To je možné jen tehdy, budou-li soustřeďovány a koordinovány informace o zmizelých kulturních předmětech a bude-li co nejvyšší spolupráce mezi policií, četnictvem a celními úřady. Vlastníkům se doporučují exaktní fotografie kulturních předmětů jakož i jejich přesná změření a osobní skrytá poznačení na vhodném místě a nerozeznatelná zlodějem. Ve Francii jsou oběťmi zejména soukromé osoby, jejich kulturní předměty v bytech, domech a zámcích. Krádeže v muzeích jsou stále více pod kontrolou. Cenné kulturní předměty odcizené ve Francii byly nalezeny na Korzice, v Honolulu aj.

(Podle Kriminalistik č. 4, Krim. Verlag Heidelberg 1995, s. 288 připravil -mpr-)