Aiken a jeho tým se zasloužili o narození dalšího "Marka" (září 1949), tentokrát už to byl Harvard Mark III. Tento počítač měl datové paměti a paměti na instrukce na oddělených magnetických bubnech, přičemž centrální procesorová jednotka (CPU) mohla ovládat pouze některé z datových bubnů. Zbylé sloužily coby sekundární paměť. Celková kapacita paměti byla 4 000 instrukcí a 350 16-bitových slov na hlavních datových bubnech, další 4 000 slov se vyskytovaly v sekundární paměti. Počítač dohromady obsahoval něco přes 5 000 elektronek a 2 000 relé.
V květnu 1950 byl v Národních fyzikálních laboratořích v anglickém Teddingtonu dokončen Pilot ACE (nosný projekt pro Automatic Computing Engine). Hlavní ultrasonická paměť sestávala z 200 oddělených ultrasonických částí, z čehož vyplývala lepší adresovatelnost než u jiných strojů s takovým typem paměti. Přídavná skupina ultrasonických pamětí s malým zpožděním (short delay lines) sloužila jako registry. Většina operací potom sestávala prostě ze směrování čísla nebo řady čísel z jedné "delay line" do druhé. Vstupy a výstupy zajišťovaly již tradičně čtečky a děrovačky štítků. Jako sekundární paměť byl k hlavní paměti později přidán elektromagnetický buben.
V téže době byl pro potřeby Amerického národního normovacího úřadu ve Washingtonu dokončen SEAC (Standards Eastern Automatic Computer). V zájmu urychlené implementace měl SEAC velice jednoduchou konstrukci. Ultrasonické paměti obsahovaly 512 45-bitových slov, místo části nespolehlivých elektronek bylo použito dvanáct tisíc nových germaniových diod.
O dva měsíce později, v červenci 1950, byl v Los Angeles zprovozněn západní protějšek SEACu, SWAC (Standards Western Automatic Computer), nejrychlejší počítač té doby na Zemi - součet mu trval závratných 64 mikrosekund. Přitom byl ještě v létě 1941 za největší výkřik techniky považován speciální kalkulátor na řešení souběžných lineárních rovnic, později nazvaný ABC (Atanasoff-Berry Computer), kterému součet trval celou jednu sekundu. Paměť SWACu, tvořená Wiliamsovými elektronkami, však byla poněkud problematická vzhledem ke kontaminaci fosforových vrstev elektronek cupaninou, ke které došlo v mateřské továrně. Funkční část paměti o kapacitě 256 37-bitových slov samozřejmě nepostačovala, a proto k ní byl později přidán magnetický buben.
Grace Murray Hopperová z Remington Randu vypracovala v roce 1951 moderní koncepci kompilátoru, kterou uplatnila hned v následujícím roce implementací prvního kompilátoru A-0.
V roce 1952 byl také po mnoha peripetiích dokončen EDVAC - měl 4 000 elektronek, 10 000 krystalových diod a 1 024 44-bitových slov ultrasonické paměti. Jeho taktovací kmitočet byl 1 MHz.
Lyonské společnosti (Lyon Company) se konečně vrátila její podpora EDSACu, když díky jejím financím vznikl na podzim roku 1951 jemu velice podobný a na něm založený LEO I (Lyons Electronic Office I). Zasloužili se o to především T. Raymond Thompson a John Simmons. Ultrasonická paměť "prvního lva" byla čtyřikrát větší než u EDSACu a byla u ní odstraněna hlavní neřest tohoto typu paměti - závislost na okolní teplotě. LEO I byl původně vyvinut pouze pro potřeby Lyonské společnosti - inventury, počítání výplat a podobně. Díky zájmu ostatních obchodních společností a podniků se však Lyonská společnost brzo ocitla v centru obchodu s počítači.
Vzápětí začala v roce 1952 v Poughkeepsie, New York, výroba počítače IBM Defense Calculator, který byl později přejmenován na 701. Bylo možno si dokonce vybrat: je libo CRT paměť o kapacitě 2 048 nebo snad raději 4 096 36-bitových slov? 701 zvládala za sekundu 2 200 součinů. Celkem se prodalo 19 těchto počítačů, přičemž první byl dodán už v březnu 1953.
Tak to tedy byl stručný přehled událostí v další etapě vývoje počítačů. A za čtrnáct dní už hardware a záznamová média.
Zdroj: Computer
