Každý týden si můžete přečíst nové recenze Vltavy. K recenzím budeme vybírat tituly z různých oborů tak, aby si mohl počíst každý. Připravujeme pro vás Soutěž o nejlepší recenzi. Jestli máte doma šuplík plný recenzí, tak je oprašte a pošlete nám je. Budete mít šanci získat skvělé ceny. Veškeré příspěvky posílejte na adresu: drinocka@cpress.cz
Příběhy snů a noční tango
Sedm postav proplouvá čtyřmi díly nového Kratochvilova románu Noční tango. V několika úvodních stranách románu se ještě zdá, že všechno je v naprostém pořádku, vždyť děj je zřetelný a čtenář se už pomalu nechává ukolébávat magicky lehkovážným vyprávěním autora. Nebyl by to však Jiří Kratochvil, aby čtenáře včas nevyvedl z poklidné plážové četby. Kulisy Brna zůstávají, ale postavy se začínají proměňovat. Zrcadlově, snově, zlomyslně a přece s jakousi podivnou, rozumu utajenou logikou. S absurdní logikou matematicky přesného snu. Postavy volně pobíhají časem (do první republiky a zpět), opět dochází k jejich obligátní metamorfóze ve zvířata. Ostatně obojí je Kratochvilův dobře ozkoušený tah.
S rostoucí románovou extenzitou už není dokonce jasné ani to, kdo se zdá a komu.
Jako by se všechny zdály všem. Stane-li se některá z postav, byť jen na okamžik, páteří příběhu, hrdinou stmelujícím tu nejistou a přece hmatatelnou skrumáž ostatních, musí v řádu románu zákonitě zahynout, odejít a vypařit se, aby mohla být nahrazena jinou. Kdykoliv se čtenář s některou postavou opováží ztotožnit, je za to krutě potrestán. Jako by autor kdesi mezi řádky neustále terapeuticky našeptával všem zbrklým a pohodlným hltačům realismu, že ve světě fantazie nejde o to zalíbit se, ale především o nacházení společně sdíleného prožitku ze hry, o Vyskočilovsky hravé uchopení příběhů, které jsou při vší bláznivosti přesně promyšleny a tvoří prostor připomínající svou precizností téměř básnickou skladbu.
Jedna ze sedmi měnících se postav, mladý ambiciózní scénárista, je svou rolí manipulovat s příběhy natolik pohlcen, až se jeho existence stává mlhavější, než existence jím realizovaného televizního seriálu. A o vymýšlení seriálů jako sekularizovaného produktu tajemství mimochodem Kratochvilův román tak trochu je.
Děj Nočního tanga je ve své posedlosti vyhnout se jednoznačnému uchopení důsledný až běda. Kratochvil přitom při vykreslování prostředí a situací zůstává věrný detailním reáliím, čímž čtenář získává onen zrádný pocit důvěrnosti (předvolební mýtinky politických stran, reálie ze světa internetu i nejmodernější hudby).
Důsledným popíráním jednoznačného uchopení příběhu však zároveň vznikají i problémy s kritickou interpretací. Například Kamil Činátl v Lidových novinách v souvislosti s Nočním tangem dost nesrozumitelně píše: "U Kratochvila zaráží plochost jeho herního literárního světa. Textu, který je vůči čtenáři otevřený v horizontální rovině tematické hry, chybí podobná pluralita na vertikále, řekněme rovině interpretační. Vypravěči se v průběhu vyprávění zbavují aureoly vševědoucnosti a přestávají být pro čtenáře jistotou".
|
Josef Chuchma v MF-Dnes píše zase o absenci románových postav navázat k čemukoli vztah a z toho plynoucí tezovitosti vztahu člověk-media, kterou Kratochvil obrušuje koly své imaginace "až k samoplodivosti".
Zdá se tedy, že ke kritickému zamítnutí z principu "nejednoznačného uchopení" romány Jiřího Kratochvila poněkud svádějí. Je však dobré mít se před tím na pozoru.
Problém s interpretací Kratochvilových románů může být totiž leckdy ukryt i v potřebě kritiků držet se, v nejistém prostoru autorových příběhů , předem daných a nic neobjevujících tezí konvenčního kritického výkladu, znovu se utvrdit v bezpečném, dávno osvojeném řádu, případně vyplísnit autora za to, že se tomuto řádu vymyká, je nezbedný a postmoderně neuchopitelný.
Podle současného francouzského filozofa Jeana Baudrillarda u televizních diváků sledujících videoklipy už nelze hovořit o jednom společném pohledu vnímaní, nýbrž jen o jakési pluralitě pohledů. Takové tvrzení zní (jakkoli je vytrženo z kontextu) značně plytce a nabubřele. Kratochvil však možná nevědomky podobně blábolivou tezi o "roztříštěnosti vnímání " rozpracoval do pozoruhodné románové struktury, v níž se až podezřele často objevuje fenomén televizních seriálů a kde jediným pevným bodem je neměnící se množství postav, čas a prostor. Nejde tedy v případě románu Noční tango o elegantní způsob, jak postmoderní filozofii povýšit do méně exaktní krajiny krásné postmoderní literatury?
Noční tango je navíc knihou, z níž probleskuje s tryskající hravostí prostá radost z vyprávění. Chuchma ve zmíněné recenzi píše trefně o vypravěčsky virtuozním "holotropním" rozdýchávání čtenářů, kteří si pak sami prodlužují estetický zážitek z příběhu.
Jak tedy Kratochvilův poslední román číst? Jakkoli. Třeba pro čirou radost z autonomní hry literatury a z objevování příběhů, číst ho kupříkladu jako máyovky, přenesené do prostředí Brna, máyovky bláznivé jak patafyzický Queneaův román Zazie v metru a úzkostné jak předposlední kapitola Babičky Boženy Němcové. Číst jakkoli. Jen ne s pedantskou snahou všechno hned pochopit.
Striktní hledání příběhové logiky za každou cenu a její okamžitá racionální reflexe může být totiž na škodu bezprostřednímu, kreativnímu čtení. Přesto připouštím, že je zábavné si v postmoderní literatuře právě těch více vrstev sdělení do sytosti a podle libosti užít.
Při příliš racionálním čtení hrozí ale nebezpečí, že se případný čtenář-kritik stane rozumovým zajatcem vlastních myšlenkových konstrukcí. A takovým těm "příliš chytrým" čtenářům potom nezbývá, než se, v lepším případě pokorně, v horším vztekle a povýšeně, potloukat s jasnou myslí kolem nejasného smyslu příběhu.
|
Jiří Kratochvíl: Noční tango
Nakladatelství Petrov, Praha 1999, 128,00 Kč.
Dora Kaprálová
Blouznění v rytmu blues
Na počátku šedesátých let svedla Václava Hraběte beatnická vlna k tomu, aby napsal své jediné prozaické dílo - Horečka. Povídka nezůstala nic dlužna svému jménu a tak mámivá horečka z flámu, lásky, jazzu a především z marné touhy dotknout se nedosažitelného sálá nejen uvnitř knihy, ale (ne)bezpečně se přenáší i přes její stránky.
Povídka nás zavádí do prostředí studentského divadla, kde se hraje jazz, blues a pantomima. Osou příběhu je skomírající vztah Jana a Alice - mima a zpěvačky. Na počátku knihy se ocitáme na maturitní flámu, kde Jan hraje "roli" bavícího se hosta. Ačkoli měl podobný večírek před rokem, teď se mu zdá, že je to neskutečně dávno a že ho od lidí, se kterými na večírku oslavuje, dělí hluboká propast - poznání života. Maturita pro něj představuje nevyhnutelný životní zlom, který s sebou přináší konec naivních "šrámkovských" představ o světě. Deprese provázející Jana pramení ze vztahu s Alicí. Přes noc až do večera následujícího dne se v Janově životě odehraje vnitřní drama vrcholící v pantomimické exhibici, která předznamenává vysvobození z citové závislosti.
|
Povídku skvěle doplnují černobílé fotografie Markéty Baňkové vyjadřující beznaděj citových pout. Nemocně blouznivou atmosféru dotvářejí verše jazzových skladeb, které jsou vloženy do textu, například blues, které zpívá Alice:
I když to bude skandál
já vám to zazpívám
a možná že to bude pro zasmání.
Takové věci říká
člověk jen sobě sám.
Tak odpusťte mi špatné vychování!
Nebýt tu zkažená - nevíte o ničem.
Tak tedy - tuhle noc -
jsem spala s měsícem!!
V pozadí příběhu stojí střet generačních pohledů, z něhož vychází konfrontační postoj Jana. Zatrpkle hodnotí svět "starší generace" a dává ostentativně najevo, že nekonformnost, přestože se rozchází s proklamovanou morálkou, nevylučuje se s lidskostí.
Hrabě měl v úmyslu svou knihou provokovat a to se mu zdařilo. Dnes téměř po čtyřiceti letech lze říci, že je kniha svým tématem aktuální stále. V zajetí bluesové horečky podává sled myšlenek, dialogů a událostí, které provázejí v pozměněné formě každou mladou generaci.
|
Václav Hrabě: Horečka
Nakladatelství Labyrint, Praha 1999, 95,20 Kč.
Hana Velechovská
Smím prosit?
Zvu vás na parket. Divoké tango letní noci. Vzduch je prosycen vírem rytmu, melodie, pralinkového rumu a rozvášněných lidských srdcí. Smím prosit?
Nejnovější román Jiřího Kratochvila Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století je skutečně jedním velkým tangem. Tangem nekonečných příběhů a možností. Tangem snů a fantazie. Dějová linie románu je neustále zpochybňována, pozměňována a narušována. Autor si s námi záměrně hraje. Hlavními postavami jsou Šebestián, " přeludně krásná, milostně svrchovaná a veskrze jalová" Zlatovláska (podobnost s Erbenovou princeznou je "čistě náhodná"), dítě Kryštof, "ježek" Miloš, Adam a David. Celý román je založen na silné polaritě: realita se stává antipólem fikce. Skutečnost versus sen. Fabule však nevyužívá jenom těchto protikladů. Do popředí se dostává i svět televizní. Je skutečný nebo pouze snový? - Skutečný svět se čím dál více stává "nedomrlejší kopií toho televizního". "Všichni na světě se stáváme televizními diváky, a už brzy nadejde čas, kdy všichni budeme jen televizními postavami. Televizní obrazovka, má krásná dámo" (říká scénárista Zlatovlásce ), "to je společenská postel, na níž se jednou všichni setkáme, jak o tom kdysi snila Bardotka."
Podstata románu tkví ve hře. Dílo by se dalo pomyslně rozdělit do tří částí: na realitu a dva fiktivní světy, světy snu. Jména osob zůstávají. Mění se však jejich věk, vzájemný poměr (např. z manželů Šebestiána a Zlatovlásky se stávají nevlastní sourozenci), zaměstnání. Dokonce zde nalezneme i kořeny mýtu. Mýtus je světem metamorfózy. Z ježka Miloše se stává člověk - Miloš - závozník a opačně. Ale kde je ona hranice reality a snu? Existuje vůbec? Otázka zůstává otevřená. "Ve snech může být všechno, co je v životě." Na scénu nastupuje čtenář.
|
Děj románu je zasazen do čtyř prostorů: Brna, Vysočiny, Sibiře a dálnice D1. Patříte-li ke znalcům a milovníkům Brna, pak jistě oceníte Kratochvilovu nenapodobitelnou schopnost popisu. V plné míře bude zaměstnána vaše představivost a fantazie. Budete projíždět okolo "ohavných zmršenin", jakými je např. Boby centrum, vydáte se rozkopanou ulicí Úvoz směrem k Mendlovu náměstí, postesknete si nad Brněnskou přehradou, která se v horkých letních měsících promění v "rozkvétající septik" a uklidníte se pohledem na kaštany pod Špilberkem.
S jemnou ironií zobrazuje Kratochvil i celkový rytmus a život města. Děj románu se odehrává během léta loňského roku. Mítinky politiků, celková předvolební a krátce povolební atmosféra ("Volby jsou už na spadnutí. A co s nima spadne? Osvěžující letní déšť? Anebo krupobití? Anebo záplavy?"), neschopnost dohody. spory Klause se sociologen Kellerem, které se týkaly stavby nového hypermarketu Lady Diany a během nichž byl Keller nazván Klausem na jednom mítinku "rudou bábou kořenářkou"...
Autor si krásně pohrává s jazykem. Využívá dialektismů, expresiv a vlastních neologismů (např. televizák).
Kratochvilův román je románem o létě, o lidech a o lásce. "Lásku nevyprávíme, ale žijeme."
Máte-li chuť, neváhejte a využijte letních tanečních příležitostí. Mohu-li vám však poradit, tak to "kratochvilovské tango" rovněž nebude k zahození.
|
Jiří Kratochvíl: Noční tango
Nakladatelství Petrov, Praha 1999, 128,00 Kč.
Markéta Stehnová
Narka je jedním slovem skvělá
Zbývá nám, bratru, nějakých 500 dní do začátku třetího tisíciletí. Netroufám si odhadovat, čeho všeho se v příštím miléniu dožijeme. Vždyť jen v tomto století lidstvo v astronomii dokázalo více, než za celou svoji historii.
Vezměme si například průzkum vesmíru. První člověk se do kosmu dostal v roce 1961, na Měsíc 1969. Kdy bude člověk stát na povrchu další planety, je otázkou. Vzhledem k rychlosti vývoje by se toho mohla dožít ještě tato generace. Lidé se však zcela určitě nespokojí pouze s tímhle. Budou chtít létat dál a dobývat nové světy, které mohou být stejně tak rájem jako peklem.
Mnoho sci-fi autorů se nechala inspirovat právě kolonizací planet obíhajících kolem vzdálených hvězd. Nejinak tomu je v případě Richarda Šusty a jeho nového románu Narka.
Planeta Narka je tvrdá a nehostinná, stejně jako lidé, kteří ji obývají a pro něž je noční můrou. Vládne jí všemocná KosmoFlotila, která jako jediná disponuje dostatečným technickým zázemím pro zajištění kontaktu s rodnou Zemí.
|
A právě proti tomuto monopolu bojuje svou pomstu mladý Tarmin, který si vyřizuje svůj osobní účet. Bude vás provázet na skoro pěti stech stránkách, což je záruka toho, že vám kniha chvíli vydrží.
Kdo by si však myslel, že všechno skončí klasickým happyendem, ten se plete. Zakončení je opravdu hodně překvapivé, takové by čekal málokdo. Nápad boje jedince proti prohnilému syndikátu není sám o sobě nijak ojedinělý. Co vás ovšem na Narce zaujme, je originalita prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Setkáte se tu samozřejmě s lidmi, kteří, zocelení životem na jedovaté planetě, nevěří nikomu a ničemu, ale i s étery, bytostmi existujícími na bázi energie. Fauna a flóra odpovídá charakteru planety. Je stejně zákeřná a zabijácká. Vše je tu prostě promyšleno do posledního detailu.
Kniha navíc obsahuje několik výborných kreseb Moniky Dvořákové, které mají snad jen jednu jedinou chybičku. Totiž že je jich málo. Pět obrázků na pětisetstránkovou knihu opravdu není mnoho. Jinak ale dokreslují dobrý dojem z knihy a přidají na již tak skvělé atmosféře.
Narka je jedním slovem skvělá a pro mě osobně je jedním z nejžhavějších favoritů na nejlepší české sci-fi roku. Věřte mi, že pokud si ji někdy přečtete, nebudete litovat promarněného času.
|
Richard Šusta: Narka
Nakladatelství Netopejr, Praha 1999, 487 stran, 135,20 Kč.
Martin Hrabálek
Singerovo židovské okénko opět nezklamalo
Isaac Bashevis Singer dnes u nás patří k nejvydávanějším a zároveň nejčtenějším autorům. Ačkoliv již v roce 1978 získal Nobelovu cenu za literaturu, tuzemský režim mu příliš prostoru nedopřával - do roku 1989 mu vyšly česky pouze dvě sbírky povídek (Rozinky a mandle a Stará láska). Do jeho mystického a strastiplného židovského světa tak mohli čeští čtenáři naplno proniknout až v devadesátých letech, např. v románech Rodina Moskatova nebo Láska a vyhnanství.
Zatím poslední česky vydanou knihou I.B.Singera je sbírka 54 povídek Světnice, kde otec soudil. Nakladatelství Argo do ní zakomponovalo autorovy povídky, vydané v jidiš a v angličtině v roce 1956, resp. 1979. Kniha nese výrazné autobiografické prvky. Jsme tu dokonce svědky Singerových literárních počátků: ,,Bral jsem otci ze zásuvky papír a čmáral na něj podivné klikyháky. Tolik jsem se těšil, až se budu moci pustit do svého dětského psaní, že jsem se ani nemohl dočkat konce šábesu. Maminka mně sledovala a říkávala: ,Copak to pořád tropíš? Jiné děti jsou normální, a ty moje se chovají jako blázni...´ ".
Spíše vypravěčem a svědkem než hrdinou je malý chlapec, který čtenáři zprostředkovává atmosféru mezi chasidskými (ortodoxními) Židy v Polsku. Jsme svědky toho, jak se stará kultura a silné rodinné vazby počátku století pomalu rozpadají pod vlivem moderních myšlenek, pokroku a především první světové války.
|
Hrdinou první části knihy (např. Svatba, Kdyby to byl kohen, Velký soud) je především chlapcův otec - neúřední varšavský rabín, který díky své náboženské autoritě vykonával funkci placeného soudce (,Otcovými ústy mluvila Tóra a všichni chápali, že každé jeho slovo je ryzí pravda"). Jsme svědky kuriózních, veselých, ale i bolestných příběhů, ať už se jedná o svatby a rozvody nebo obchodní pře. Spíše než o povídky s jasnou pointou se však jedná o epizodické výjevy ze života ortodoxní židovské komunity. Z dnešního pohledu jsou například poněkud zarážející zvyky a zákony mezi muži a ženami Singerova precizní znalost prostředí je však tvrdým oříškem pro překladatele. Poněkud zdržující je v knize systém vysvětlivek, umístěný až na konec.
Druhá část povídek (např. Výstřel v Sarajevu, Hlad, Cesta, Teta Jentl) se soustředí především na chlapcovu rodinu a její osudy spojené s vypuknutím první světové války. Název poslední povídky - Nová doba - naznačuje, že jsme svědky pozvolného rozmělňování staré židovské kultury.
Světnice, kde otec soudil je možnost, jak příjemnou beletristickou formou nahlédnout do autentického prostředí komunity, s jejímiž zvyky se dnes již ztěží setkáme.
|
Issac Bashevis Singer: Světnice, kde otec soudil
Nakladatelství Argo, Praha 1999, 285 stran, 158,40 Kč.
Michaela Zlatohlávková
"Máte zájem?"
Kdo zná knížky Williama Burroughse, netřeba mu představovat ani knížku Hubitel!. Je stejná jako jeho ostatní díla - je stejně dobrá, je dokonce lepší.
Když se řekne William S. Burroughs, většina lidí si řekne: beatnik a homosexuál.
Burroughs se narodil v Missouri v roce 1914, po skončení Harwardu odešel do New Yorku, kde potkal Luciena Carra, Allena Ginsberga a Jacka Kerouaca. Burroughs je zaujal svým humorem, poezií a vzdělaností. Protože byl starší než ostatní ve skupině, vzal na sebe roli učitele.
Ačkoli už na Harwardu se pokoušel o humoristické povídky a krátké romány ve stylu Dashiella Hammetta, nepovažoval se Burroughs za spisovatele. S nadějí, že bude mít pocit domova se skupinou lidí mimo zákon, začal prodávat kradené zboží a netrvalo dlouho, začal fetovat. Právě to byl hlavní důvod, proč se odstěhoval do Mexico city, kde bylo mnohem jednodušší drogy získat. V roce 1950 se nechal přesvědčit svým bývalým spolužákem a napsal knížku o svých zkušenostech s drogou. Vydal ji pod pseudonymem William Lee.
Z cest po Jižní Americe posílal dopisy svému příteli Ginsbergovi. Vyšly u nás pod názvem Dopisy z Yage. V roce 1957 začal Jack Kerouac přepisovat stovky Burroughsovou rukou psaných stránek a vydal je v knize Nahý oběd. V této práci pokračovali až do roku 1959. Jde o Burroughsovi poznámky a zápisky, které psal několik let v drogovém opojení i ve střízlivém stavu.
|
Připadá Vám život Williama Burroughse hektický? Pak věřte, že přesně taková je i kniha Hubitel!. Soubor několika krátkých i delších povídek Vám zamotá hlavu. V doslovu ke knize Hubitel! se můžeme dočíst: "Burroughsova celoživotní fascinace nejrůznějšími formami kontroly se odrazila i v jeho charakteristické technice psaní. Je to právě vžité a ustálené používání slov a představ, které podle jeho přesvědčení omezuje člověka v konvenční struktuře vnímání, myšlení a vyjadřování a zpětně tak určuje interakci s okolním světem a společností."
Proč ne? Zní to zajímavě, je to pravda. A přece bych to tak nevyjádřila. Burroughs ohýbá slova i věty, aby co nejvýstižněji vyjádřil stav své mysli. Místy prosvítají autobiografické rysy, ale čtenář se ztrácí ve větách neoddělených interpunkcí, ve filozofických úvahách prodchnutých krví, v science-fiction s brutálním sexem. Burroughs kašle na konvenční představy o stavbě literárního díla. Díky Burroughsově umění, nekonvenčnosti a fantazii se dostáváme do mlžného světa homosexuálů, do krutého, ale velice křehkého světa, jak ho vidí feťák.
Vydejte se s Williamem Burroughsem do Chicaga čtyřicátých let, kde se živil jako hubitel hmyzu, naučte se Burroughsův zenový princip "SAP", navštivte Divoký západ i Mexiko, zkrátka přečtěte si útlou knížku povídek Williama Sewarda Burroughse Hubitel!
|
Williams Burroughs: Hubitel!
Nakladatelství Votobia, 1997, 150 stran, 103,20 Kč.
Dita Císařová
Kniha Nebojte se zbohatnout je sondou do amerického myšlení
"Jakmile jednou získáte neotřesitelné vědomí zámožnosti, bude zákonitě následovat skutečná hojnost", píše ve své nové knize Nebojte se zbohatnout Ph.D. Richard Carlson. Dosud se tento americký autor věnoval především problematice odbourávání stresu (knihy Nic se nemá přehánět, Můžeš být šťastný všemu navzdory aj.), nyní zřejmě přišel na to, že stejně atraktivním tématem je bohatství.
Knih, které se věnují vylepšování osobní image, jsou dnes k dispozici desítky. A přece je ta Carlsonova něčím výjimečná. Najdete v ní sto stručných rad, jak nabýt štěstí a bohatství, které autor dle svých slov vyzkoušel na vlastní kůži, případně vypozoroval u svých zámožných přátel. Carlsonovo motto zní: Čím menší strach, tím větší úspěch. Domnívá se, že všichni lidé mají vrozenou schopnost ke štěstí. ,,Když svou práci provádíme s nadšením, musí následovat úspěch", povzbuzuje nás autor. Jeho kniha má být sice návodem, jak si nedělat těžkou hlavu kvůli penězům, druhým dechem ale v podstatě dodává, že štěstí jde s bohatstvím ruku v ruce.
Chcete-li se knihou úspěšně prokousat, pak doporučuji příliš ji neanalyzovat. V takovém případě vás obohatí i o pár přínosných myšlenek - sice ne objevných a originálních, ale určitě pravdivých (např. rady Snažte se "vědět" místo "věřit", Nadšení pro věc je základ,
|
Co můžete, změňte, co nemůžete, s tím se smiřte, Seznamte se s lidmi dříve, než je budete potřebovat, Buďte ochotní se omluvit, Přestaňte se litovat aj.). Velká část rad je však bohužel poznamenaná tím, že autor pravděpodobně příliš lpěl na magickém čísle 100, a proto přestával stačit s dechem a nápady. Svědčí o tom některé rady, které znějí příliš pateticky (I cesta dlouhá tisíc mil začíná jedním krůčkem, Okolnosti nedělají člověka, pouze ukážou, co v něm je), příliš hloupě (Budujte si vědomí zámožnosti, Založte si nákupní klub, Hvízdejte si při práci) nebo jsou příliš velkými klišé (Bez práce nejsou koláče).
Kniha Nebojte se zbohatnout s podtitulem Duchovní a praktické způsoby, jak dospět k bohatství a zábavnějšímu stylu života není psychologickou ani ekonomickou příručkou. Je to spíše osobní svědectví člověka, kterému se splnil jeho americký sen. Význam slovního spojení, které formovalo Ameriku, vystihuje tato pasáž v Carlsonovy knihy: ,,Můj bohatý přítel, multimilionář, si vzpomíná, že základ svým úsporám vystavěl před čtyřiceti lety, když si s manželkou uložili deset dolarů. Oba se smíchem dodávají: To je k nevíře, co se dá stihnout za tak krátkou dobu." A právě skutečnost, že kniha příliš odráží americké hodnoty a způsob myšlení, je její největší slabinou. Tím, že české čtenáře spíše pobaví, než poučí, se kniha mine svým cílem - ale přiznejme si, není špatné se občas trochu pobavit, ne?
|
Richard Carlson, Ph.D.: Nebojte se zbohatnout (Duchovní a praktické způsoby, jak dospět k bohatství a zábavnějšímu stylu života)
Nakladatelství Práh, 1998, 206 stran, 143,20 Kč.
Míša Zlatohlávková
Lexikon ohrožených druhů strašidel
Člověk konce dvacátého století se stydí přiznat se k víře ve víly, skřítky a čarodějnice a připadal by si jako blázen, kdyby ho oslovil třeba strom, přestože naši předkové po tisíce let běžně komunikovali s rostlinami, zvířaty a všemožnými viditelnými i neviditelnými bytostmi. A přitom každý z nás kdysi věřil na strašidla. V každé pohádce, které vám maminka četla na dobru noc, se alespoň jedno vyskytovalo. Dnes, když jsme dospělí, jsme k jejich existenci stále skeptičtější - ve škole nám vnutili racionální způsob myšlení a fantazie zmizela kdesi v hlubinách našeho mozku.
A přesto strašidla existují, i když jsou stále vzácnější. Existence strašidel je totiž závislá na lidské víře. Čím méně lidé věří, tím více strašidel mizí a stávají se stále vzácnější, až docela zhynou. Konec strašidel by však znamenal ochuzení našich myslí a vládu pustého rozumu. Abychom proto na naše strašidla, v něž věřili již naší dávní předkové, úplně nezapomněli, vydala Zebra Systems cédéčko s tajemným lexikonem. Lexikonem ohrožených druhů strašidel.
Tento produkt je kromě svého obsahu výjimečný také svým pojetím, která díky své nenáročnosti posouvá hranice věku uživatele na velice nízkou úroveň. Lexikone je velice oddechová aplikace, která je vhodná pro děti jakéhokoliv věku; a tedy i pro dospělé.
Základem pro knihu se stala stejnojmenná kniha Vítězslavy Klimtové a představuje kompletní přehled všech českých strašidel. Pokud si myslíte, že je všechna znáte, mýlíte se - Lexikon vás přesvědčí, že jich znáte sotva desetinu.
|
Po krátkém úvodu, který je doprovázen roztomilou hudbou, se objeví úvodní obrazovka nazvaná Chaloupka. Veškeré akce jsou komentované Jiřím Cízlerem - to vás vtáhne do děje. Najdete zde několik voleb, kterými spustíte buď animaci, nebo si můžete prohlížet tajemný lexikon - knihu strašidel. Veškeré operace, které můžete provést, jsou představovány výstižným obrázkem, takže nároky na mozkové závity nejsou extrémně přehnané.
Pokud jde o samotná strašidla, je možné je najít několika způsoby. Můžete se procházet po zasněžené louce, dozvědět se o nich podrobnosti v různých animacích nebo otevřít Lexikon. Lexikon je vlastně elektronická forma knihy, v níž najdete ke každému strašidlu velice hezký obrázek samozřejmě s vyčerpávajícím popisem, co strašidlo dělá, čím se živí, jakým způsobem straší a kde ho najdete (všechny texty jsou s ohledem na naše malé uživatele namluveny Jiřím Císlerem, Naďou Konvalinkovou, Stellou Zázvorkovou, Lenkou a Jiřím Sedláčkovými). Navíc si jej můžete rozložit na puzzle a zase složit - ideální zábava pro menší děti. Než složíte všechna strašidla, budou určitě příští vánoce.
Hodně času určitě strávíte animacemi v chaloupce. Jsou pokaždé jiné, takže z květináče vyleze pokaždé něco jiného: zvuky, animace tlačítek a ikon, celkové ovládání a přehlednost, to vše svědčí o tom, že i u nás umíme něco originálního, co nemá obdobu a co je opravdu velmi slušně provedeno. Lexikon se tak díky svému zajímavému vizuálnímu a obsahovému ztvárnění stává skvělým titulem pro volnou chvíli, zejména pak pro menší děti, kterým může částečně nahradit oblíbenou pohádkovou knížku.
|
Petr Broža
Starší čísla Vltava magazínu
|
