Řešení, které se poměrně brzy prosadilo do světa lokálních počítačových sítí, spočívá v opětovném návratu k dřívější centralizaci - nikoli všem pro všechny zdroje, ale pouze pro takové, pro které je to vhodné a účelné, ať již z důvodu jejich společného využívání více uživateli, tak i kvůli možnosti jejich centrální správy a systémové údržby. Takovéto zdroje, typicky ve formě souborů, se vrátily zpět na jeden centrální počítač, vystupující v roli tzv. file serveru (též: souborového serveru, protože jeho službou bylo uchovávání celých souborů). Ostatním uzlovým počítačům v síti (vystupujícím v roli pracovních stanic jednotlivých uživatelů) se pak umožnil sdílený přístup k těmto souborům.

Důležitý přitom byl i způsob realizace: celý mechanismus sdílení byl implementován tak, aby o něm uživatelé a jejich aplikace vůbec nevěděli - aby si mohli myslet, že sdílené soubory jsou ve skutečnosti jejich vlastní, a aby pro ně neexistoval žádný rozdíl mezi skutečně "místními" soubory, a soubory "vzdálenými", které se ve skutečnosti nachází na centrálním file serveru (a mají k nim tudíž přístup i ostatní uživatelé). Proto také ono "plně transparentní" (plně průhledné) sdílení souborů.

Lokální počítačová síť zde tak vlastně vědomě skrývala svou vlastní existenci, a snažila se uživatelům zachovat iluzi, že mají všechny zdroje jen a jen pro sebe.