Zavádění tzv. file serverů a mechanismů pro transparentní sdílení souborů, motivované potřebou sdílení a potřebou centrální správy, dostalo do vínku jedno významné omezení: muselo se přizpůsobit chování programů, které byly psány pro samostatné a izolované osobní počítače, a nepočítaly s existencí sítě. Tedy s takovými programy, které si myslí, že jsou na počítači samy, a mají jej celý ke své výlučné dispozici (což bylo způsobeno jednoúlohovou povahou tehdy dominujícího operačního systému MS DOS pro osobní počítače PC). Tomuto požadavku naštěstí nebylo těžké vyhovět, díky plně transparentní ("průhledné", resp. "neviditelné") povaze sdílení. V praxi to pak znamenalo, že určitá aplikace mohla být umístěna, jako soubor, na centrálním file serveru, ale po svém spuštění běžela přímo na pracovní stanici uživatele - čímž se dosáhlo kýžené možnosti centrální správy.

Podobně tomu bylo i se sdílením dat - také ty mohly být umístěny, ve formě souborů, na centrálním file serveru, a díky svému transparentnímu sdílení se z pohledu jednotlivých pracovních stanic "tvářily" jako soubory místní.

Ve skutečnosti se ale kvůli právě popsanému způsobu provozování aplikací v síťovém prostředí prosadil i nový výpočetní model, označovaný neformálně jako výpočetní model file server / pracovní stanice. Jeho charakteristickým rysem bylo to, že dokázal vystačit i s takovými aplikacemi, které vůbec nepočítaly s existencí sítě, resp. vůbec si existenci sítě neuvědomovaly.