Trend směřující k využití Web-u v roli jednotné klientské platformy souvisí i s dalším vývojem výpočetního modelu klient/server. Ten standardně předpokládá dvoučlennou dělbu práce, přičemž každá z obou těchto složek (tj. klient i server) jsou pro danou aplikaci specifické. V praxi to znamená nejen potřebu provozovat specifické serverové části jednotlivých aplikací, ale zejména také potřebu používat na straně klienta specifické klientské části aplikací - které jsou odlišné od klientských částí jiných aplikací, vyžadují jiný styl práce, po uživateli chtějí specifické znalosti a dovednosti atd. To je samozřejmě ve sporu s tendencí k jednotné a univerzální klientské platformě, která by dokázala nabídnout uživateli jednotný nástroj a jednotné rozhraní pro přístup k více různým aplikacím (a která se postupně prosazuje i mimo Internet, byť poněkud pomaleji a méně výrazně).

Z právě naznačených důvodů proto došlo i ve výpočetním modelu klient/server k zajímavému vývoji, který ze dvoučlenné dělby práce nakonec vytvořil trojčlennou dělbu práce: prostředním článkem je zde část, zajišťující tzv. aplikační logiku, neboli maximum činností, které jsou specifické pro danou aplikaci. Z jedné strany pak na tuto prostřední část navazuje složka zajišťující běžné "uskladnění" dat (typicky standardní databázový server), a z druhé strany pak složka zajišťují poměrně jednoduché "prezentační" funkce - přebírá od uživatele jeho dotazy resp. povely, a posléze mu zase předkládá výsledky jeho dotazů, povelů, požadavků atd. Právě tato role je přitom doslova jak ušitá pro službu World Wide Web: ta dokáže velmi snadno nabídnout uživateli jednoduchý formulář, jehož vyplněním uživatel vyspecifikuje svůj požadavek, a pak mu stejně tak snadno může předložit výsledek ve formě dynamicky vygenerované WWW stránky, obsahující například přehledný graf, tabulku apod.