Hudba a zvuk - hudební rubrika Neviditelného psa, kterou řídí Lubomír Fendrych. Dá se mu mailovat, pro návrat do hlavní stránky klikněte sem.

Sedím sice v knihovně a mám co do činění s doplňováním hudebního fondu, což se týká zvukových, ba i obrazových nosičů - a vbrzku i CD ROM s hudební tematikou -, knih o hudbě i not. Ale doba povinných výtisků uplynula z čehož plyne, že zdaleka neznám adresy všech, kdož cosi dobrého v oblasti hudby vážné učinili. Ale rád o tom poreferuji, pokud se k materiálu recenznímu dostanu. Možná, pak někdo i koupí. Takže tímto vyzývám vydavatele, vydavače a nakladatele, jakož i nakladače, ba i dovozce, aby se ozvali na známou adresu a nečekali, až si je klopotně najdu.
fendrycl@mlp.cz.


O Libussi
"Mladá královna - amazonka Libussa, legendární zakladatelka Prahy, hlavní představitelka v Grillparzerově truchlohře stejného jména, založila vládou amazonek jakýsi druh prakomunistického systému - zdánlivý ráj na zemi v rovnosti a neodcizené práci. Později se ovšem stává hodnou manželkou svého selského muže Primislause, který sází spíš na racionalitu, expanzi a vykořisťování přírody. Na tento rozpor Libussa zahyne. Grillparzerův text obsahuje překvapivou jasnozřivost: Libussa ve svém závěrečném apokalyptickém monologu úpěnlivě varuje před demokracií, pokrokem a důsledky dynamického vykořisťování..."

...zda přírody, či také lidí, kritika neříká. Každopádně prý kněžna Libuše byla prakomunistkou...

Takhle vypadají "historické" výlevy kritika představení Libusse v kulturní rubrice vídeňského Standardu. Šlo o hru Franze Grillparzera Libussa v režii Petra Steina.

Četl jsem a napsal jsem vám o tom zhruba to, co Jindřich Lion z Vídně. Divil se, a já taky. Takže se můžeme divit všichni. Nejde sice o Smetanovu operu, ani o její libreto, ale námět je v Čechách důvěrně znám, že? (LN,7.8.1997)



ftip
"Proč, prosím vás, šlapete tomu pejskovi na ocas - neslyšíte, jak kňučí?!"
"No, a podle čeho si mám - podle Vás- ty housle naladit, když jsem nechal ladičku doma????????????"


Zase o vydavatelstvích:
Studio Matouš je česká firma založená v roce 1991. Zabývá se vydáváním, distribucí, nákupem i prodejem kompaktních disků a magnetofonových kazet s nahrávkami výhradě vážné hudby - u nás i v zahraničí. Firma vydala zatím na čtyřicítku titulů. Hrál, a tedy recenzoval jsem je zřemě všechny.

Zajímavá je řada Authentic, kde vycházejí snímky starých autorů v historicky poučené interpretaci. Vzpomínám na Michnovu Mši (+Písně a Requiem), Gotickou hudbu v Čechách a Zelenkovu Missu Sanctissimae Trinitatis. Ale také na Smetanovu Mou vlast pro čtyřruční klavír. Ostatně k některým titulům se vrátím podrobněji. Kdybych měl charakterizovat nahrávky ze Studia Matouš, pak bych řekl, že jsou především hudební - i přes to, že ne vždy všechno dopadlo nejlíp-jako ostatně všude, kde se něco dobrého dělá. Už na první pohled sympatická je vnější tvář kompletů, ukazuje na smysl pro styl, sloh a vůbec kulturu. Také po zvukové stránce jsou ty nahrávky v naprosté většině sympatické.

Jako u každé malé firmy je tu šéf, dramaturg a minimum dalšícho pracovníků- zpravidla jeden, maximálně dva, co dělají všechno ostatní.

Firma přebírá i edice dalších českých vydavatelství, jako je Bohemia Video Art, Vampola, Clarton, Český rozhlas, a je také výhradním distributorem CD pro Českou republiku firem Grammofon AB BIS (Švédsko), Channel Classics a Globe (Holadsko) a Dorian (USA).
Ale o tom zas příště.

Teď přišel čas na recenze:

(Studio Matouš)
Bedřich Smetana Má vlast (komplet v autorově úpravě pro klavír na čtyři ruce) Petr Jiříkovský a Daniel Wiesner klavír

Takže Má vlast jakožto hudba pro čtyřruční klavír. Smetana měl pro tu úpravu mnoho důvodů: tehdy se totiž vůbec pořádalo jen velmi málo koncertů a bývalo dobrým zvykem rozšiřovat si obzor - a opakovat hudební prožitek- čtyřruční hrou na klavír, což tehdy dokázalo pro nás až neuvěřitelně mnoho lidí. Ale ne každý uměl hrát přímo z partitury - kdyby ovšem byla jen tak ke koupi. Úpravy byly prostě nutností a ovšem, propagací, ba nemálo výnosným vydavatelským artiklem.

Má vlast v této podobě zní komorněji, zcela bez onoho patosu, který se na orchestrální verzi nabalil během let a na nějž jsme si, bohužel, zvykli. Toto je skutečný Smetana a dva mladí interpreti dokázali zahrát své party výborně. Snímek je velice dobrý i po zvukové stránce, což u klavíru není tak jednoduché a ani příliš časté.

Je to vlastně světová premiéra.

MK 0021-2 131

Adam Michna z Otradovic Missa a 7, Cantiones, Requiem Capella regia musicalis conductor Robert Hugo (interpretů je řada, nemohu a nebudu je všechny vyjmenovávat, je málo místa)

Adam Václav Michna z Otradovic (l600 - 1676), jindřichohradecký varhaník, skladatel a básník, jehož píseň Chtíc, aby spal žije v lidové tradici dodnes, byl skladatelem výrazné melodické invence a nemalého tvůrčího potenciálu - právem patři k nejvýznamnějším osobnostem své doby. Toto jsou jeho skladby církevní.

Současná prezentace Michnovy hudby vychází z dnešního ideálu velkého zvuku, mohutných vokálních a nástrojových souborů, i když vzhledem k počtu hudebníků, které měl Michna k dispozici, je jeho dílo spíš komorní. Tím víc promlouvá k těm, kdož naslouchat chtějí. Michna je skladatel ryze český, i skladby na latinské texty v sobě mají cosi nám důvěrně známého, domácího. V letech po Bílé Hoře, v časech všeobecného celoevropského válečného šílenství a i nemocí, se u nás nežilo lehce. V Michnově hudbě se však jakoby nic z toho neodráželo. Nejspíš chtěl lidem - aspoň v kostelích - poskytnout svou hudbou trochu úlevy.

Interpretace, proto si tuto nahrávku cením, respektuje Michnu a jeho hudbu tak, jak byla myšlena a napsána. Zvuková režie, která ctí atmosféru kostela, zajistila zřetelnost hlasů i jednotu celého souboru. Musela se při tom vyrovnat se specifickými vlastnostmi barokního instrumentáře. Máte-li dobré poslechové podmínky a zařízení, měla by vám tato nahrávka poskytnout křišťálově čistý, průhledný a čitelný zvuk s věrohodným dozvukem.

MK 0001-2


Dobré poslechové podmínky, kvalitní zařizení.....o tom asi budeme muset trochu mluvit. Ne z technického hlediska, od toho je Stereo- Video, časopis docela kompetentní. Ale z hlediska muzikanta, všelijak s těmi techniky leta spolupracujícího, a názorů tvrdě muzikantských. Ale to časem.

Sinfonie a symfonie -
s "i" a "n" to je ještě barokní útvar, sice třeba dramatický, ale v zásadě nekonfliktní, což se v hudební stavbě projevuje neexistencí sonátové formy, nebo její pouze zárodečnou formou bez druhého, kontrastního tématu a provedení.
Je - li tu sonátová forma = dvojice témat a provedení, spolu ještě s jinými vynálezy klasicismu, to je potom symfonie s "y" a "m".

Lidská historie je spíš symfonická než sinfonická.

Homofonie -
vedoucí, sólový hlas s doprovodem - na rozdíl od kontrapunktu, kde si, teoreticky, jsou hlasy rovny.
Můžete to přirovnat k dvěma různým typům manželství.

Nebijte mne za tyhle zploštěniny, jako první pomoc ostatně existuje knížka Dějiny evropské hudby od Graciana Černušáka - těžko k sehnání a v knihovnách zpravidla beznadějně rozpůjčená, ale jistě zase vyjde další, x-té vydání. Tam najdete to povídání aspoň na celé stránce.

Tyhle řádky ze mne vyloudil M.Vosáhlo, který asi nemá svého pejska, ale má rád hudbu, (a českou gramatiku). Snad že místo hudby studoval stavařinu. Mezi námi: stavaři i architekti nechávají za sebou pěknou antihudební spoušť- nádraží, různé podchody, školní třídy, Palác kultury, ale to je už o něčem jiném. Taky na ně dojde.


Ještě aktualitka podle ČTK:

13.září vyhlásili v New Yorku dnem Antonína Dvořáka. Obnáší to odhalení sochy naproti místu, kde stával dům v němž Dvořák nějaký čas žil, koncert v němž bude hlavní osobou Josef Suk, tedy pravnuk skladatele, a nějaké ty oficiality. Vida, bude tam i pan Koukal. Ten nám nějak cestuje. Hlavně, že na Mistra za velkou louží nezapomněli.

Lubomír Fendrych