Pražské "rudolfínské léto" s řadou výstav a jiných doprovodných akcí teprve čeká na zhodnocení. Ve srovnání s běžnými výstavami byla návštěvnost, zdá se, více než slušná. Otázkou zůstává, zda se skutečně naplnil hlavní záměr, o němž jsem cosi zaslechl už počátkem 90. let: totiž představit světu další magicky přitažlivou pražskou osobnost, která by pomohla osamělému Franzi Kafkovi lákat do metropole další zástupy kulturně zvídavých turistů s naditými tobolkami. Jedovaté hlasy soudí, že výstavy vyčerpávaly dokonale nejen téma, ale i návštěvníky, propagace v zahraničí prý nestála za nic a lítý boj různých zájmových skupin o vydání doprovodných publikací vedl k tomu, že se přímo k výstavě nic pořádného vydat nestihlo. Ty hlasy však možná záviděly. V české kultuře je přespříliš kotérií na tak málo kšeftů.

Pár knížek o Rudolfovi vyšlo nezávisle u menších nakladatelů. Obzvlášť milou se mi jeví kulinární monografie Karla Holuba a Jiřího Buriana Prostřené stoly v době Rudolfa II. (Ars bohemica, Praha 1997). Oba autoři jsou historici umění a při výkladu kuchařství i stolování vycházejí z kulturně historických poznatků, které nečerpají jen z archivů či knih, ale i z obrazů a obrázků (knihu provází znalecky uspořádaný a pečlivě komentovaný soubor rytin a barevných reprodukcí). Recenzi díla jsem už napsal pro nulté číslo časopisu Labužník, které co nevidět vydá Vladimír Poštulka, takže si dovolím sám od sebe trochu opisovat.

Kuchyně je do značné míry výrazem národní mentality, a tedy i dějin, které tuto mentalitu utvářely. Rudolfínské období těsně předcházelo pobělohorské likvidaci podstatné části české elity. Zatímco kultura, včetně té gastronomické, se u většiny našich sousedů rozvíjela především ve vyšších společenských vrstvách, u nás zlidověla. Také duch tradiční české kuchyně je výrazně selský, moučný a bramborový, přičemž jemnější finesy byly později přejaty z Vídně, kde sloužil bezpočet českých děvčat.

Lidový, osvětový ráz převažuje i v české kulinární publicistice, jež bývá nejčastěji orientovaná zdravovědně či technologicky a zdůrazňuje ekonomické aspekty. Kultivované labužnictví, hédonismus, jemné epikurejství s literárním a filosofickým podbarvením, jaké hlásal například Brillat Savarin, najdeme v české gastronomické literatuře jen vzácně. V tomto ohledu zahajuje Holubův a Buriánův svazek restituci hodnot, které se z českého stolování začaly vytrácet už po Bílé hoře.

Zrod renesančního jídelního konceptu demonstrují autoři na dvou osobnostech. Tou první je Francoise Rabelais, v jehož dílech se proces trávení stává hlučnou a radostnou manifestací živočišného lidství, které se právě vymanilo ze skličujícího středověku, kdy se sice také vydatně žralo, bylo-li co, avšak s pocitem hříchu. Druhou klíčovou osobností je Erasmus Rotterdamský, který ve spisku De civilitare morum puerilium (O společenských mravech pro chlapce) z roku 1530 položil základy novodobým normám společenského chování, a to i u stolu. Kuchařství bylo také ovlivněno rozvojem věd. Díky zeměpisným objevům pronikly na stoly labužníků exotické lahůdky, experimentální ráz alchymie inspiroval i kouzlení nad hrnci, historie zprostředkovala antickou kulinární zkušenost a národohospodáři už uměli alespoň občas zajistit rozkvět, umožňující promlsávat nadhodnotu.

Císař Rudolf II. se narodil šestnáct let po Erasmově smrti. Žil v přechodném období mezi renesancí a barokem. Vyšší společnost manýristické éry byla přirozenými choutkami lidské tělesnosti už přesycena a znuděna. Bažila po ozvláštnění, fascinovaly ji kuriozity a výstřední gesta. Alchymie a astrologie, vůdčí nauky doby, chápaly pozemské dění jako odraz nesmírně složitých zákonitostí hmoty a kosmu, což nacházelo svůj výraz i v pozemských rituálech při stolování. Počet chodů, druhy mas, barva a materiál jídelního nádobí a náčiní, sochařsky vyvedené zákusky apod., to vše mělo vedle vedle gastronomických hodnot i řady symbolických významů.

Nový duch doby se však vždy střetává se setrvačností lidského založení. Autoři citují tajemníka francouzského vyslance maršála de Boisdauphina, popisujícího jednu z rudolfínských hostin: "Pokud jde o společnost v sále, jedinou jejich péčí bylo jako o závod se oddávat nemírnému jídlu a pití, takže jsme nemálo pánů viděli v té půtce klesnout, což nikterak neodradilo ostatní... Pan maršál z oné hostiny vyšel velice čestně, neboť pokořil nejvyšší pány dvora, kteří se do té doby měli za nejudatnější pijáky na světě..." Literární život se tradičně odehrává v kavárnách, barech a hospodách. Úředníci z Prahy 1 však proti takovým podnikům vyhlásili křížové tažení. Zavřeli a zazdili Bunkr, ohroženy jsou podniky La casa bleu v Kozí ulici, Zavěšené kafe na malostranských schodech, Jazz café č. 14 v Opatovické, Chapeau Rouge a Markýz de Sade v Jakubské ulici, Jos´s Bar vedle sv. Mikuláše a řada dalších. Pana Jana Bugermeistera, starostu Prahy 1, jsem nikdy neviděl, ale někdy si ho představuji: vidím zapšklého dědka, pro nějž muselo být Husákovo ticho a bezčasí pravým rájem. Určitě sní o tom, že občanům zakáže noční vycházení, hlasitý hovor, smích, písně a snad veškerý pohyb vůbec. Mladé by asi nejraději poslal do vzdálených lágrů, a nechal je tam, dokud nezestárnou a nevyhasnou. Řekl bych, že nostalgicky vzpomíná na Berlínskou zeď a nejraději by něčím podobným ohradil i svůj obvod, aby se mu tam necourali turisté.

Tuším, že pan Jan Burgermeister je úplně jiný než moje představa. Určitě se mu líbí demokracie a živý ruch, který městu přináší nemalé zisky. Proč si však svým bojem proti kavárničkám, hospůdkám, klubům, barům a pouliční hudbě vytváří image úzkoprsého ouřady, z něhož táhne plesnivina bolševických sekretariátů? Musí, aby se zalíbil svým voličům. Obyvatelstvo Prahy 1 je totiž svéráznou komunitou. Najdeme tu asi jen málo rodin, jejichž předci zde bydleli už v třicátých letech. Zmizeli židé, pár let po nich Němci a za komunistů byla z centra i z celé Prahy vyháněna i někdejší česká "buržoazie". Uvolněné byty se přidělovaly jednak za politické či umělecké zásluhy, jednak úřednickou šmelinou. Během posledních padesáti let osídlili Staré Město a Malou Stranu vesměs šikuldové s výsadami či známostmi. Neříkám, že tu převládají, ale bude jich tady nepochybně víc než na žižkově.

Proč jsou jinde obyvatelé vnitřního města tolerantnější? Ti, kteří si tam najmou byt, vědí, jaké výhody a nevýhody má adresa, kam se stěhují, a starousedlíci se zase provozu velkoměsta přizpůsobili. Jenže získat byt na Praze 1 bylo terno a lidé, kteří si v minulém režimu navykli vyhrávat, bojují o svá privilegia úporněji než ti, které čas od času kultivovala smůla a neúspěch. Nájemník ze Staroměstského náměstí musí na davy chudáků, kteří dojíždějí metrem ze sídlišč, pohlížet s útrpností. Má skvělou adresu, ale platí regulovaný nájem, který se neliší od nájmů na periferii a na který mu všichni doplácíme. Přitom prosazuje zavírání hospod, kam chceme všichni chodit.

V normální zemi by si nájemník, kterého obtěžuje hluk, byt prostě vyměnil za tišší, nebo by po domácím požadoval slevu na nájmu. Majitel domu by musel uvážit, zda víc vydělá na hlučné kavárničce nebo na bytech. Pokud jsou však nájmy regulované, platí stále ještě někdejší výsady a není divu, že si je jejich nositelé chtějí vychutnávat pěkně v klidu. Jenže ticho je zboží. Zbožím je i možnost dojít pěšky do zaměstnání. Zbožím je výhled z okna i atmosféra místa, to vše má svou cenu. Majitelé hospůdek, kavárniček a barů cenu atmosféry znají: prodávají ji hostům a ze zisku platí daně. Kouzelné prostředí jejich podniků vydělává státu peníze, z nichž je mimo jiné dotován i nájem nerudných Burgermeisterových voličů, kterým zbla nezáleží na tom, že z turistického a pohostinského ruchu, jehož hlavním magnetem je jejich čtvrť, bohatne celé město.